Asi 730 světelných let od Země se odehrává kosmická záhada, která astronomům nedá spát. Mrtvá hvězda známá jako RXJ0528+2838 se totiž chová způsobem, který podle současných teorií vůbec nedává smysl. Kolem jejího hustého jádra se formuje jasná a energeticky velmi silná mlhovina, přestože by k tomu – alespoň podle všeho, co o podobných objektech víme – nemělo vůbec docházet.
RXJ0528+2838 je bílý trpaslík, tedy pozůstatek hvězdy podobné našemu Slunci, která vyčerpala své palivo a „odhodila“ vnější vrstvy. Navíc obíhá kolem svého hvězdného společníka. Binární hvězdný systém není ve vesmíru ničím výjimečným. Zvláštní je ale to, co se děje okolo. Pozorování ukazují přítomnost výrazného oblaku plynu a energie, jakési kosmické vlny, která připomíná příďovou vlnu před lodí. Problém je, že neexistuje jasný mechanismus, který by ji měl vytvářet.

Objev mrtvé hvězdy RXJ0528+2838 ukazuje, jak málo toho o vesmíru víme. Zdroj: Unsplash
V podobných systémech se obvykle předpokládá, že bílý trpaslík postupně „krade“ hmotu svému souputníkovi. Tato hmota pak vytvoří zářivý disk, z něhož se může uvolňovat energie a proudy částic. Jenže u RXJ0528+2838 žádný takový disk pozorován nebyl. Data z teleskopu Evropské jižní observatoře navíc vylučují i variantu, že by šlo o pozůstatek výbuchu novy, tedy krátké, ale prudké exploze na povrchu bílého trpaslíka.
Další podivnost
Ještě podivnější je stáří celé struktury. Podle velikosti a tvaru mlhoviny se zdá, že tento „výtok“ hmoty probíhá už zhruba tisíc let. To je u objektu, který je považován za relativně klidný a v podstatě mrtvý, velmi nepravděpodobné. Právě tento rozpor vedl vědce k domněnce, že v pozadí dění stojí něco, co zatím neumíme dobře popsat.
Nejpravděpodobnějším vysvětlením je silné magnetické pole bílého trpaslíka, které by mohlo hmotu odčerpávanou z doprovodné hvězdy vyvrhovat do okolního prostoru, aniž by se vytvořil klasický akreční disk. Pokud je to pravda, znamenalo by to, že i zdánlivě tiché hvězdné pozůstatky dokážou být překvapivě aktivní.
Objev tak narušuje zavedenou představu o tom, jak se hmota v extrémních dvojhvězdných systémech chová. Ukazuje, že i v dobře prozkoumaných koutech vesmíru mohou existovat procesy, které teprve čekají na své vysvětlení.
Zdroje: Futurism, Nature Astronomy
