Bylo chladné lednové ráno a Amerika se připravovala na další z již rutinních letů do vesmíru. Raketoplán bez problémů odstartoval, letová kontrola hlásila bezproblémový chod systémů a diváci hýřili úsměvy. Když v tom se na obloze objevil ohnivý mrak a vše bylo jinak. Raketoplán Challenger explodoval.

V lednu roku 1986 už byla Amerika lety do vesmíru znuděná. Za to si však NASA mohla tak trochu sama. Vládní agentura debutovala prvním letem raketoplánu o pět let dříve, v roce 1981. Stalo se tak v rámci programu Space Shuttle, což byl program v rámci kterého se uskutečňovaly pilotované lety raketoplánů do vesmíru. Cílem bylo vyvinout znovupoužitelný dopravní prostředek, kterým by se let do vesmíru stal levnějším a přístupnějším. Plánovaná frekvence letu byla až 50 za rok.

Přistání na Měsíci nastavilo laťku vysoko

I přes to, že se jich ani zdaleka nekonalo tolik, veřejnosti začaly vesmírné lety po chvíli připadat rutinní. Zájem o televizní přenos těchto letů postupně upadal,  počet diváků klesal a ani zdaleka nebyl takový, jako při přistání na Měsíci. Mise, jako oprava satelitů a stavba mezinárodní vesmírné stanice, už zkrátka nebyly to, co bylo staré dobré Apollo.

Vesmírný let 28. ledna 1986 byl však jiný. Celá země napjatě sledovala, jak za chladného úterního rána nastupuje posádka STS-51L do raketoplánu Challenger. Důvod nadšení spočíval především v tom, že byla součástí sedmičlenné posádky také učitelka a matka dvou dětí Christa McAuliffeová, která byla vybrána z 11 tisíc zájemců programu „Učitel ve vesmíru“. Měla se stát důkazem, že je vesmír doopravdy otevřen pro všechny, včetně „obyčejných Američanů“.

Výbuch raketoplánu Challenger: 73 sekund změnilo historii

To, co se zdálo býti snem, se však po 73 sekundách změnilo v noční můru. Právě po této době totiž Challenger zmizel v bílé páře, která vycházela z vnější nádrže. Raketoplán se rozletěl na kusy. Fotky této nehody ještě dlouhou vyplňovaly stránky novin z celého světa. V tento den NASA poprvé ve své historii ztratila posádku na misi – a celý národ to sledoval.

Exploze Challengeru navždy změnila vztah mezi vesmírnými lety a americkou NASA, která je placená z peněz daňových poplatníků. Dnes se nacházíme v éře, kdy se začínají vesmírné lety přesunovat z vládních rukou do těch soukromých. Poučí se však vlastníci těchto firem z chyb, ke kterým došlo v minulosti? Právě z nešťastného případu Challengeru by se mohli poučit hodně.

Co bylo příčinou katastrofy?

V měsících, které následovaly po nehodě, se snažila tzv. Rogersova komise pod vedením Williama P. Rogerse nalézt příčinu této katastrofy. Aby k ní inženýři došli, museli se pročíst skrze řádky všech možných záznamů a dokumentů.

Data nakonec potvrdila, že šlo o únik v boosteru (jeden z raketových motorů), což byla situace, se kterou nikdo nemohl nic udělat. Jakmile se totiž takový motor zapne, už jej nelze snadno vypnout. Došlo ke vznícení, oheň si velmi rychle propálil nádrž s kapalným vodíkem, který se smísil s kapalným kyslíkem v jiné nádrži. Došlo k detonaci, která doslova odstřelila orbiter.

Místem úniku, jak se později americká veřejnost dozvěděla, byla malinkatá gumová součástka zvaná „O-ring“, což byla jen jedna z mnoha známých takzvaně „potenciálně katastrofických“ součástek. O-ring totiž při kontaktu s teplotou blízkou bodu mrazu ztrácí svou elasticitu. Jak bylo zmíněno v úvodu, let se konal za chladného rána a v případě Challengeru se tato součástka po vystavení nízké teplotě nemohla správně roztáhnout, což umožnilo osudný únik.

To vyvolalo ještě důležitější otázku. O O-ringu se vědělo, že je náchylný k nízkým teplotám a pracuje správně jen za teplot vyšších než 11,6 stupňů Celsia. Toho rána však na startovací plošině byly pouhé 2 stupně, jak je tedy možné, že NASA umožnila let Challengeru?

Chybná rozhodnutí a nedostatek komunikace

Aby Rogersova komise našla odpověď na tuto otázku, vyzpovídala inženýry a vedoucí projektu jak od NASA, tak od Morton Thiokol, společnosti, která pro Challenger vyrobila několik pohonných částí. Zjistili, že komunikace mezi dvěma stranami byla absolutně nedostačující, což vedlo k tomu, že se k vedoucím projektu z NASA dostalo mnoho neúplných a zavádějících informací. Mezi těmito „informacemi“ byla mimo jiné také zmínka o oněch gumových kroužcích.

To ale není vše. Během telekonference, která se uskutečnila nějakých 12 hodin před startem, totiž technici z Thiokol vyjádřili své obavy týkající se O-ringů. Teploty přes noc klesly o 20 stupňů na -6 stupňů Celsia. Startovací konstrukce byla pokryta třiceticentimetrovými rampouchy.

Komise na konec označila jako hlavní příčinu nehody „vážnou chybu při rozhodování o zahájení startovacího procesu“. Mohlo být zachráněno sedm životů, pokud by se obavy ohledně O-ring dostaly k správným lidem nebo kdyby se Thiokol zabýval více zajištěním bezpečnosti než uspokojením „důležitých zákazníků“. Ale to byla jen část příčiny nehody. Stále zde zůstávala otázka, proč NASA neodložila start Challengeru.

Proč NASA neodložila start?

Kosmické lodi programu Space Shuttle měly být realizací dlouhodobého cíle o opětovném využití. Program sliboval, že se vesmír skutečně otevře lidskému zkoumání, sliboval, že se vesmírné létání stane stejně běžné jako letecké cestování. Orbitery by se mezi jednotlivými lety renovovaly, což by ve výsledku snížilo celkovou cenu a počet misí za rok by rostl. Podobný nápad konec konců nyní realizuje SpaceX Elona Muska.

Teď, když celý národ sledoval, jak bude učitelka, průměrný občan střední třídy, vyslán do vesmíru, potřebovala NASA víc než cokoli uspět. Projekt byl už takto přesunut o půl roku z 1985 na začátek roku 1986 a ono úterý bylo jedinou možností, kdy NASA mohla let uskutečnit. Podle plánu měla Christa McAuliffe čtvrtý den vysílat z vesmíru živě do televize – páteční vysílání, kdy žádný ze studentů nebyl ve škole a většina lidí doma z práce. NASA potřebovala co největší sledovanost.

Dalším faktorem byl ten politický. Tehdejší prezident Ronald Reagan se o úterním letu a programu „Učitel ve vesmíru“ zmínil ve své každoroční řeči o stavu Unie. Kdyby byl let přesunut, NASA by minula další „velkou příležitost“. Jestliže se společnost snažila obhájit pokračování investic do programu, Challenger musel odstartovat na čas.

Na nějaké přeložení nikdo ani nepomyslel. NASA se ale opírala o své minulé úspěchy – byla pánem technologií. Challenger nám však ukázal, jak snadno se mohou technologie „obrátit proti svému tvůrci“.

Vesmírné lety po Challengeru

Další vesmírnou misi zahájila NASA až po třech letech. Mezitím byla doporučena spousta nejen technických změn. Například napravení mizerné komunikace a bezpečnostní organizace v NASA.

Napravit ale samotný vztah mezi Amerikou a kosmickým létáním bylo těžší. Nehoda Challengeru byla začátek konce v mnoha ohledech. Jedenáct let před ní sledoval národ přistání Apolla na Měsíci, očekávalo se „dobytí Marsu“ a vesmírný turismus. Co přišlo místo toho, bylo vehikulum, které zklamalo veškerá očekávání a trpké připomenutí toho, že kosmické cestování není letecká doprava. Možná se skutečně nikdy nestane rutinní záležitostí a normální člověk nikdy nebude mít šanci spatřit Zemi z raketoplánu.

To však neznamená, že se lidé tohoto cíle nesnaží dosáhnout. Uběhla více než tři desetiletí od nehody a vesmírné mise znovu mají pozornost veřejnosti. To se děje zejména díky soukromým vizionářským společnostem, které vytváří své vlastní systémy a znovu tak rozdmýchávají myšlenku cenově dostupného vesmírného cestování, ať už se jedná o Virgin Galactic, Blue Origin, nebo SpaceX.

Ať už je tím, kdo udělá ve vesmíru další „velký krok“ kdokoli, nelze ignorovat skutečnost, že lety do vesmíru jsou stále riskantní. Hlavní je poučit se z chyb, které se staly v minulosti – komunikace je u projektů takové velikosti klíčová a tlak ze strany veřejnosti nestojí za risk ztráty životů a extrémně drahých technologií.