Když se blíží vrchol meteorického roje Perseid kolem 11.-12. srpna, milovníci noční oblohy se těší na úchvatnou podívanou. Ale co naše vesmírné technologie a posádka ISS? Jsou v ohrožení?
Bill Cooke, vedoucí NASA’s Meteoroid Environment Office, nabízí uklidňující perspektivu. „Pokud jste uvnitř ISS, meteoroidy nepředstavují prakticky žádné riziko,“ říká. Mezinárodní vesmírná stanice je chráněna sofistikovaným Whipplovým štítem, pojmenovaným po jeho vynálezci Fredu Whipplovi. Tento štít, složený z kovových plátů s kevlarem mezi nimi, neodrazí meteoroidy, ale rozbíjí je a rozptyluje jejich energii.
Perseidy v polovině srpna vykouzlí na nebi úchvatnou podívanou. Foto: Se souhlasem NASA
Cooke dodává: „Šance, že by meteoroid pronikl vesmírnou stanicí, je mizivě malá – můžete si ISS představit jako tank na nízké oběžné dráze Země.“ Při bližším pohledu byste podle něj na plášti stanice viděli malé důlky a škrábance, ale pouze polovina z nich je způsobena meteoroidy. Druhou polovinu má na svědomí vesmírný odpad.
Neviditelná hrozba
Překvapivě, největší nebezpečí nepředstavují známé meteorické roje. „Statisticky je to kosmický prach, který je vždy přítomen a není spojen s žádným rojem. Prach přispívá 90 % až 95 % nebezpečí,“ vysvětluje Cooke. Toto riziko je nejvyšší pro astronauty během výstupů do volného prostoru, kdy nemají ochranu zmíněného štítu.
Existují však také výjimečné události zvané „meteorické bouře“, kdy počet meteorů může přesáhnout i tisíce kusů za hodinu. Leonidy, vrcholící v listopadu, zažívají tyto bouře každých 33 let, s příští očekávanou sérií v raných 30. letech tohoto století. Drakonidy, obvykle nenápadný roj, překvapily astronomy v roce 1933 bouří s 6 000 meteory za hodinu.
ISS je chráněna důmyslným Whipplovým štítem. Zdroj: Se souhlasem NASA
Během těchto bouří se přijímají mimořádná opatření. Hubbleův vesmírný dalekohled se například otočí „zády“ ke směru, odkud meteory přicházejí, v pozici, kterou Cooke přirovnává k pozici při jaderném útoku.
Satelity mají výhodu
Co se týče satelitů, jejich malá velikost je paradoxně jejich největší ochranou. Cooke vysvětluje: „Když ležím na zádech a dívám se na noční oblohu, pozoruji zhruba 30 000 čtverečních kilometrů atmosféry, ve které meteory shoří. Porovnejte to s desítkami čtverečních metrů tvořícími povrch satelitu. Šance, že meteor zasáhne satelit, jsou malé.“
Přesto existují výjimky. Např. v roce 1993 byl během silného meteorického roje Perseid vyřazen z provozu komunikační satelit Olympus.
I když meteorické roje představují minimální riziko pro naše vesmírné technologie, zůstávají fascinujícím přírodním jevem a dechberoucí podívanou. Při příštím pozorování „padajících hvězd“ tak můžete být v klidu s vědomím, že astronauti a satelity jsou dobře chráněni před tímto kosmickým ohňostrojem
