Zemský povrch je doslova posetý teleskopy všeho druhu. Nejčastěji jsou tato „okna do vesmíru“ stavěna v horách a v místech, kde je lepší viditelnost a stabilní podloží. I tak se ale pozemské teleskopy musí vypořádávat s překážkou v podobě silné atmoféry. Řešením by mohla být stavba teleskopu na povrchu Měsíce.
Největší lidmi postavené teleskopy se nachází právě na Zemi. Např. takový teleskop E-ELT bude mít hlavní zrcadlo o průměru 39,3 m a dokáže soustředit 100 000 000x více světla, než lidské oko. Problémem je však i zde hustá atmosféra. Dopravit obří zrcadlo do vesmíru také není nic jednoduchého a tak výzkumníci koketují s myšlenkou, postavit teleskop na povrchu Měsíce.
Čína již podmínky otestovala díky malému 50cm teleskopu LUT operujícímu na povrchu Měsíce. Výhodou je u Měsíce délka „noci“, kdy lze lépe pozorovat vesmír, ale především pak chybějící atmoféra, díky čemuž odpadají problémy s vlněním vzduchu apod. Absence atmosféry navíc znamená, že nepřicházíme o žádnou z částí světelného spektra.
Nevýhody Měsíce: Obrovské výkyvy teplot a elektricky nabitý prach
Nevýhodou stavby teleskopu na Měsíci jsou veliké výkyvy teplot. Přes den, kdy na povrch dopadá přímé sluneční záření, se zde teploty vyšplhají až na 125 °C. V noci pak dojde k propadu až na -150 °C. Pro teleskop to znamená nepříjemnosti s tepelnou roztažností materiálů, což může vést k nižší životnosti techniky.
Problémem, který je ještě o něco komplikovanější, je měsíční prach. Miniaturní částečky podobné sklu, poletující kolem Měsíce, se díky elektrickému náboji přichytávají na všechno kolem. To platí i pro optiku teleskopu a solární panely. Jak ale potvrzuje stále operující čínský teleskop LUT, při správné ochraně se s prachem dá vypořádat.
Zajímavou myšlenkou je využití prachu pro tvorbu optiky teleskopu a jeho stavbě přímo na Měsíci. V praxi by tak mohli robotické sondy a případně i lidská posádka postavit teleskop přímo ze surovin na Měsíčním povrchu.
Další alternativou je stavba teleskopu z tzv. tekutého zrcadla. Na povrch tělesa by se dopravil tekutý kov, např. rtuť, který by se pomalou rotací postupně rozprostřel po povrchu „talíře“. Tvar optické paraboly, který takto vznikne, funguje stejně jako klasické zrcadlo. Výhodou je, že se o vše postará gravitace a není nutné na povrch tělesa dopravovat křehké a perfektně vybroušené zrcadlo. Nevýhodou naopak fakt, že takové zrcadlo není možné naklonit.