Želvušky přežijí i v Černobylu a fascinují vědce jako možný klíč k nesmrtelnosti. Lidé rádi víří teorie a spekulace o tom, co by se s lidským druhem mohlo stát, kdyby Zemi postihla nějaká vesmírná událost či živelná katastrofa. Nejvíce skloňovaný je v tomto směru velký asteroid, který by zasáhl planetu Zemi. I přesto je tu velká šance, že by i katastrofu podobného rozsahu pozemský život přežil. Díky želvuškám.
Ať už tak či tak, ve všech ohledech to nevypadá pro lidské bytosti moc růžově, pro život na planetě jako takové už to tak ale jednoznačné není. Podle řady studií není život tak snadné zcela vymýtit, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Co je to želvuška?
Takřka nezničitelným živým druhem našeho světa je milimetrový živočich Želvuška, nazývaná také jako vodní medvěd. Jde o malého tvorečka, který vydrží neskutečný rozsah teplot (od -272 °C až +150 °C). Želvušky mají tělo složené ze čtyř částí. Jednou je hlava, zbylé tvoří trup. K tomu mají dokonce osm nohou a živí se na příklad řasami a bakteriemi.
Vyskytují se jak na ledovcích, tak na pouštích celého světa. Některé osídlují moře či sladké vody. Žijí téměř v každém prostředí, běžně však v tenkém vodním filmu na povrchu mechů, lišejníků, řas nebo vybraných druhů rostlin.
Želvuška
Vědci z Oxfordské univerzity testovali tři potenciální katastrofické vesmírné události, které by mohly ovlivnit zásadně život na Zemi: asteroidy, supernovy a gama záblesky. „K našemu překvapení jsme zjistili, že ačkoli blízké zásahy supernov nebo rozsáhlé asteroidy by pro lidi byly katastrofální, Želvušek by se nedotkly,“ říká doktor David Sloan, spoluautor výzkumu.
Mimozemský život by mohl být podobný Želvuškám
Fígl přežití Želvušek spočívá v tzv. anabióze, případně chcete-li kryptobióze. Právě v tomto stavu jsou nesmírně odolné vůči vnějším vlivům, vydrží v něm sucho, var, ponoření do kapalného helia, vakuum a tlak 6x vyšší než je na nejhlubším dně oceánu, škodlivé radiační záření i anaerobní podmínky. A jak dokazuje řada testů, po přechodu do aktivního stavu mohou pokračovat v aktivním rozmnožování a produkovat zdravé potomstvo.
Při anabióze vyplaví do svého organismu cukr trehalózu, jenž se za určitých podmínek převede do struktury podobné sklu, které ochrání buněčné struktury jejich těla. Vědci proto jejich genom aktivně mapují a zjišťují, zdali by se dalo u člověka aplikovat podobnou přirozenou ochranu.
Jak velkou radiaci želvuška přežije?
V anabióze želvuškám nevadí ani radiace o hodnotě převyšující 570 000 radů / 6 000 Sv. Člověku stačí 1 000x menší dávka záření 6-10 Sv, aby byla smrt ozářením téměř jistá. Fascinující je také rozpětí teplot, kdy tomuto druhu nevadí teploty od −273 do +150 °C.
Tento výzkum však s sebou nese i jinou zprávu. Je jistě skvělým zjištěním, že život si dokáže najít cestu i v takových možných nepříznivých podmínkách, které by mohly při katastrofách na naší planetě Zemi nastat. Mnohem však aktuálně důležitějším zjištěním pro nás je fakt, že mimozemský život není jen pouhými spekulacemi bez argumentů a konkrétních příkladů, jak by mohl zcela vážně vypadat a rozvíjet se.
Existuje ve vesmíru život? Želvušky by také existovat neměly…
Je to právě tento výzkum, který podtrhává důležité poselství o tom, že jakmile život někde existuje, je těžké ho zcela vymazat, a to i tváří v tvář katastrofickým událostem. Želvušky jsou toho zářným důkazem. Je tak možné, že na některém ze světů, kde v současné době myslíme, že žití není pravděpodobné, by nakonec mohla být šance, že se tam nějací tvorové doopravdy nachází. Třeba vypadají jako my a třeba… třeba jako malá odolná želvuška.
