O českém zdravotnictví jeho představitelé rádi tvrdí, že je jedno z nejkvalitnějších v Evropě a odkazují se přitom na různé celoevropské průzkumy. Metodika těchto průzkumů je ale většinou nejednoznačná a politici si navíc rádi vytrhávají z kontextu jen to, co se jim hodí. Například minulým ministrem zdravotnictví byl vyzvedáván průzkum Euro Health Consumer Index 2016, ve kterém jsme se umístili na 13. místě v Evropě a jako první mezi postkomunistickými zeměmi.
Hodnoceny byly ale zejména měkké parametry a Česká republika byla chválena hlavně za neomezenou dostupnost zdravotní péče. Již méně se hovoří o tom, že v některých parametrech jsme i v tomto průzkumu zcela propadli (například v oblasti prevence, elektronizaci zdravotnictví nebo v přístupu k novým lékům).
Hodnocení jednorázové péče běžným pacientem může být velice subjektivní, pokud nemá zkušenosti a možnosti porovnat s péči u jiného poskytovatele. Náš systém mu pro objektivní hodnocení lékařů a nemocnic nedává prakticky žádné informace, ani kvantitativní (kolik například nemocnice odléčí pacientů nebo provede procedur) ani kvalitativní (jaký je počet komplikací, selhání léčby nebo naopak úspěšně léčených). Pacient tak často podléhá dojmu, že příjemné prostředí a milý personál je to nejdůležitější, v čemž ho utvrzují některé žebříčky a soutěže mezi nemocnicemi v těchto měkkých a pro osud pacienta nepodstatných parametrech.
Je tedy naše zdravotnictví kvalitní? A jak kvalitní ve srovnání s jinými evropskými zeměmi?
To není jednoduchá otázka. Obecně se kvalita zdravotních systémů dá měřit zástupnými parametry, tzv. vstupy, kam patří například počet lůžek, počet lékařů a návštěv u nich, počet různých procedur, apod. Mnohem vyšší vypovídací schopnost má ale měření výstupu zdravotní péče. Jednoduše řešeno, kvalitní zdravotnictví by mělo produkovat zdravé, spokojené a práceschopné jedince, ať už trpí akutní a vyléčitelnou nemocí nebo chronickým a celoživotním onemocněním. Problém českého zdravotnictví je ten, že kvalitu výsledků zdravotní péče prakticky vůbec nesleduje, a to na žádné úrovni (praktici, ambulantní specialisté, nemocnice). A co více, jeho představitelé často a snad i záměrně zaměňují dostupnost, tedy kvantitu, za tuto objektivní kvalitu.
Česká republika tak patří mezi evropské šampióny v počtu kontaktů pacienta s lékařem za rok, v počtu nemocničních lůžek na 1000 obyvatel a překvapivě nejsme na chvostu ani v počtu lékařů na 1000 obyvatel, i když to tak někdy z médií nevypadá. Rozhodně ale zaostáváme v „tvrdých“ parametrech zdraví. Česká republika je například nad evropským průměrem v parametru tzv. zabranitelných úmrtí, které jsou zejména v kardiologii a onkologii. Průměr zemí EU je 33,3%, to znamená, že jedna třetina úmrtí by nenastala, kdyby zdravotní systému plně využily potenciál moderní medicíny v oblasti prevence, včasného záchytu nemocí, včasného zahájení terapie a přístupu k moderním technologiím. V České republice je tato hodnota blízká 40% podle Eurostatu. Horší výsledek mají již jen balkánské a pobaltské země, před námi je například Rakousko, Slovinsko nebo Německo.
Neměli bychom se zajímat spíše o tento parametr výkonosti zdravotního systému? Co udělají příští ministři zdravotnictví pro zlepšení naší pozice a tím skutečného zkvalitnění zdravotní péče?
Dostupnost zdravotních služeb může být jistě příjemná záležitost, pokud mne nikdo jako pacienta neomezuje v přístupu do lékařských ordinací, lékař si na mne vykáže, co uzná za vhodné a nemocnice mne může hospitalizovat i v případě, že by postačovala ambulantní léčba. Nechybí nám ale v důsledku této neomezenosti peníze někde jinde a tam, kde by naše zdraví mohly ovlivnit mnohem více než v opakovaných vyšetřeních a nekoordinované péči o chronické nemocné? Bezpochyby ano a paradoxně je vysoká dostupnost běžných zdravotních služeb pro pacienty, kteří jsou skutečně nemocní, škodlivá, protože na moderní a drahé technologie a postupy, které by jim skutečně prodloužily a zkvalitnily život, již nezbývají finance.
„Jednou z hlavních činností pacientských organizací sdružujících chronicky nemocné pacienty je sdělování informací svým členům o léčbě jejich onemocnění nejen v ČR ale i v zahraničí. Podle některých organizací se taky liší péče v jednotlivých centrech a pacienti jsou ochotni dojíždět do center daleko od domova za lepší péči. Problémy nastanou, když se do centra hlásí mnohem více pacientů, než má centrum s lepšími výsledky rozpočet a je nuceno další pacienty odmítat, protože peníze z pojišťovny neputují za pacienty. Kdyby pojišťovny platili za výsledky, je možné že by některá centra zanikly, nebo museli zlepšit péči a jiná by zase mohla navýšit kapacitu,“ říká Jana Petrenko z Koalice pro zdraví.
V Evropě se čím dál více prosazuje mechanismus platby za výsledek, a ne za objem poskytnuté péče. Zdravotní pojišťovny až tak nezajímá, kolik výkonů lékař či nemocnice poskytne a vykáže, ale to, zda pacient dosáhl vyléčení, uzdravení nebo v případě chronických nemocí patřičné kvality života, práceschopnosti a prevence komplikací. Tento princip je nutno do českého zdravotnictví zavést co nejdříve, protože jen tak můžeme dlouhodobě zvyšovat jeho kvalitu a zajistit jeho finanční stabilitu. Občané a pacienti by se měli ptát svých zdravotních pojišťoven, zda takový princip ve svých smluvních politikách uplatňují, protože je to v jejich zájmu. Je to jediná šance, jak se pacient dostane skutečně do středu zájmu zdravotního systému a nebude jen účetní položkou, kterou je třeba vyprodukovat bez ohledu na výsledek.
Autor: MUDr. Tomáš Doležal, PhD (Institut pro zdravotní ekonomiku iHETA)
