Humanizace robotů s cílem připodobnit stroje lidem je díky neustále se rozvíjejícím technologiím na vzestupu. Nejnovější práce expertů v této oblasti přinesla rozpaky budící výsledek – robotizovanou lidskou tvář, kterou tvoří skutečná živá kůže.
Trend polidšťování strojů dává v širším kontextu technologického pokroku smysl. Průzkumy ukazují, že lidé mají obecně větší důvěru k robotům, kteří navenek vystupují a vypadají jako my. Za tímto účelem jsou jejich obvody potahovány nejrůznějšími materiály imitujícími kůži, například silikonem či organickými polymery. Autoři práce publikované v úterý 25. června v časopise Cell Reports Physical Science se však rozhodli jít ještě o úroveň výš, a vyvinuli robotický systém s kůží tvořenou kultivovanými kožními buňkami.
Vytvořit robota s umělou kůží je výzvou i dnes
Umělá kůže je již poměrně dlouho propagována jako vhodný typ povrchového materiálu, výzvou však bylo nalezení vhodného pojiva. Nesprávné lepidlo totiž vede postupem času ke ztrátě elasticity a svěšení kůže. Potenciálním řešením může být ukotvení na rám robota, spoje pod kůží však mnohdy tvoří výstupky, které opět narušují koncept toho, aby stroj vypadal lidsky.
Ve výše zmíněné studii se tak vědci rozhodli použít novou metodu, kdy je kostra robota osazena řadou otvorů, do nichž je uměle vypěstovaná kůže uchycena pomocí háčků ve tvaru písmene V. Díky tomu je materiál pevně ukotven na konstrukci, a zároveň si zachovává svou pružnost a hladkost. Umělá kůže se navíc dokáže sama zacelit, což ji tvoří ještě více lidskou. Robot tak může efektivně fungovat po boku lidí bez obav z nadměrného opotřebení materiálu. Autoři práce se však regeneraci kůže věnovali pouze okrajově, a v tomto ohledu lze jistě očekávat další vývoj.
Usmívající se tvář budí údiv i rozpaky
Pozoruhodná pak byla demonstrace mimických schopností robota a způsobu, jakým se kůže mění během simulovaného úsměvu. Toho vědci docílili pomocí posuvných vrstev silikonu, které se mohou snadno přeskupit do nejrůznějších tvarů. Prototyp pak poměrně věrně vykreslil nejen samotnou emoci, ale dokázal tak učinit i bez odhalení výstupků či úchytů pod kůží. V konečném výsledku pak tvář působí poměrně děsivě, je ale otázkou, zda-li je tento efekt způsoben samotným vzhledem robotického obličeje, nebo skutečností, že stroje již dnes dokáží poměrně věrně imitovat lidskou mimiku.
Autoři studie jsou s výsledkem své práce spokojeni, zároveň však uvedli, že před implementací vyvinutého systému ukotvení umělé kůže na skutečné roboty bude třeba provést ještě řadu testů a optimalizací. Materiál podle všeho nedosahuje dostatečné mechanické odolnosti a životnosti, a bude tak nutné vyřešit otázku přísunu živin a vlhkosti, aby byla zachována schopnost jeho regenerace. V ideálním případě by vědci také chtěli kůži vybavit systémy rozpoznávajícími smyslové vjemy, a propojit tak jednotlivé stimuly s projevem samotných emocí. Pokrok v této oblasti by pak mohl přinést nové možnosti nejen v oblasti robotiky, ale také například plastické chirurgie a dalších přidružených oborů. Humanizace strojů je tedy v plném proudu, a můžeme se jen těšit, co nám její rozvoj přinese.