Každý z nás se někdy podíval na hvězdy a zeptal se sám sebe: Je tam někdo? Jsme tu sami? Těžko říct. Je pravda, že když se na tuto věc podíváme z čistě matematického hlediska, nedává to smysl. Můžu tu na vás hodit hodně čísel s ještě víc nulami, ale omezím se na jedno. Měly by existovat desítky milionů obyvatelných planet. Takže, kde jsou mimozemšťané?

Právě tuhle otázku si v roce 1950 položil Italský fyzik Enrico Fermi a to, co jsem teď popsal je značné zjednodušení po něm pojmenovaném Fermiho Paradoxu. Paradox v tomto kontextu znamená rozpor mezi dvěma fenomény, který sledujeme, ale nedovedeme ho s našimi znalostmi vysvětlit. Nejprve ale musíme udělat malou odbočku.

Někde by tam měl být život. Matematika to ukazuje a vše tomu nasvědčuje. Ale důkazy zatím nemáme. Foto: Unsplash

Co potřebujeme pro vznik života?

Co potřebujeme, aby vznikl život? Jednoduchá otázka a jeví se jednoduchá odpověď – kamenná planeta obíhající kolem hvězdy ve správné vzdálenosti, aby byla na povrchu kapalná voda ideálně s atmosférou, díky které bude moct život postupem času vystoupit i na povrch. Ale zeptám se i jinak, není trochu hloupé očekávat, že život musí všude vypadat jako my? Neodvažuji se ani spekulovat, jak všemožně může život vypadat, založený na úplně jiném základu než my. Nic neříkám, ale taky nám evoluce mohla dát třeba křídla. Vůbec bych se nezlobil.

Usnadněme si to ale. Pokud budeme vycházet z perspektivy naší planety a předpokladů pro život podobným naší Zemi, dojdeme nevyhnutelně k nelogickému konci. Každá civilizace je expanzivní. Viděli jsme to na zemi a viděli jsme to během závodu o Měsíc. Dá se očekávat, že vyspělá civilizace bude pokračovat dál v honbě za nerostnými zdroji energií nebo něčím jiným a nevyhnutelně ji dojde nejprve její planeta, potom energie jejich hvězdy, a tak se budou muset obrátit na jiné hvězdy.

Pro vznik života podobného tomu našemu je zapotřebí voda v kapalné podobě a kamenná planeta. To ale není zdaleka všechno. Foto: NASA

Zase je poněkud hloupé si myslet, že budeme chápat motivy civilizace, která disponuje technologiemi, umožňujícími mezihvězdné cestování. Dá se ale skoro jistě očekávat, že každá civilizace potřebuje rostoucí množství energie. Pozorujeme to sami na sobě. Dřevo –> uhlí –> jaderné elektrárny. Přeci jen teď pochopitelně nemluvíme v řádech stovek ani tisíců, ba jednotek milionů let. Jenže teď jsme právě narazili na druhou část našeho paradoxu.

Vesmír je mnohem starší než život na Zemi

Vesmír existuje již 13,5 miliardy let a život na Zemi zhruba 3,5 miliardy let. Z toho jasně vychází, že některé civilizace by měly mít poměrně velký náskok. Nedává smysl, proč by za tak nesmírně dlouhou dobu nějaká civilizace nestihla kolonizovat celou naši Galaxii.

Vezměte si, jak rychlý vývoj jsme zaznamenali jako civilizace. 10 tisíc let zpátky jsme byli v jeskyních, 250 let zpátky se objevil parní stroj a začala průmyslová revoluce a překotný vývoj a hodně lidí už bylo naživu, když se prvnímu člověku povedlo před 60 lety vyletět do vesmíru a chvíli potom jinému chodit po Měsíci. Ve srovnání s předchozími miliardami tyto působí zcela úsměvně. Na tuto otázku existuje jediná, velice nepříjemná odpověď. Musí existovat něco, co životu zabraňuje, aby se rozvíjel dál.

Dinosauři měli smůlu. Jak daleko je ve svém vývoji lidstvo?

Představte si schody. Na prvním stupni najdeme nějakého prvoka, tu nejjednodušší formu života, co existuje, úplně nahoře by pak byla civilizace na úrovni bohů, něco, co si ani nejde představit, ovládající celé galaxie. Kde jsme na těchto schodech my? Někde uprostřed? Pochopit, kde na těchto stupních se nacházíme je zcela klíčové, pro objasnění naší otázky a odpovědi jsou v zásadě dvě a ani jedna není příliš uklidňující.

První možnost je, že jsme měli neuvěřitelné štěstí a něco, co jsme v minulosti udělali/prožili se většině civilizací nikdy nepovedlo. Nabízí se hned několik bodů, kdy k tomuto mohlo dojít. Pár jich je už v dávné historii, ale za všechny zmíním jednu. Kdyby před 65 miliony let jeden asteroid letěl o pár hodin později, tak by se místem, kde tohle teď čtete, proháněli dinosauři.

Evoluci již vědci popsat dokáží, okamžik vzniku života zatím nikoliv. Foto: Freepik

Daleko uchopitelnější souvislosti se ale objevují až v nedávné době. Jeden příklad za všechny, Karibská krize. Nechybělo moc a vyhladili bychom se. A upřímně, měli jsme tehdy až děsivou kliku. Aby toho nebylo málo, pořád nevíme, jak vzniká život. Evoluci jsme již celkem pochopili, ale stále nevíme, co bylo tím prvním impulzem.

V historii se našla řada momentů, kdy stačilo špatné rozhodnutí několika málo osob a mohlo dojít k zániku civilizace. Foto: Pixy

Druhá možnost je však ještě horší, je možné, že podobných civilizací jako je ta naše je ve vesmíru mnoho, ale zlikvidují se svým chováním. Nabízí se koncepty jako globální oteplování, ale i spousta technologií, o kterých ještě nemáme ani ponětí a které se vymknou kontrole. Nanotechnologie, vyspělá AI nebo jednoduše forma většího konfliktu.

Jak už řekl Einstein: „Nevím, s čím se bude bojovat ve 3. Světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny.“ Protože, co si budeme, ani ty jaderné zbraně jsme zatím úplně nedořešili a stále stačí „zmáčknout to červené tlačítko.“

Velký filtr nás může zastavit i zničit

Těmto událostem říkáme velké filtry. Velký filtr je událost, která je nějakým způsobem náročná k překonání. Pokud na ní civilizace narazí, její vývoj se zastaví, v horším případě se sama zničí. Přičemž možností, kde se nachází, je daleko víc a mohl bych se celý tenhle článek věnovat jen jim.

Je tu ale ještě jedna odbočka, která souvisí s druhou možností, ale je ze všech možná nejvíc znepokojivá. Jak jsem už psal, nedává smysl, proč ještě neexistují velké civilizace. A upřímně, pokud existují, bylo by lepší na ně nikdy nenarazit. Pokud budeme vycházet z historie lidstva, tak kolonizátoři nikdy nebyli zrovna ohleduplní vůči těm, na které v nových světech narazili. Přijeli pro přírodní zdroje a původní obyvatelstvo považovali za jejich součást.

Mimozemská civilizace by s námi nemusela mít zrovna přátelské úmysly. I kdyby se lidstvo vydalo ke hvězdám, bude čelit řadě problémů – po čase si s lidmi na Zemi přestane rozumět. Foto: Freepik

Mohli byste namítnout, že mimozemšťané budou na daleko vyšší kulturní úrovni než my, jenže problém je, že vývojová propast mezi námi by byla pravděpodobně tak ohromná, že by se na nás koukali zhruba tak, jako my koukáme na mravence a asi už víte kam tím mířím. Když lidé vykácí les, tak příliš nehledí na to, zda mravenci přežijí. Nezbývá než doufat, že mimozemšťané mají zatím přírodních zdrojů dostatek a nebudou potřebovat ty naše.

Proč by s námi mimozenšťané měli chtít komunikovat?

Možností je ale víc, třeba jsme pořád nepochopili, jak chápat život. Zase zde narážíme na naši aroganci, proč by mimozemšťané s námi chtěli komunikovat? A proč s námi, a ne třeba s delfíny? Co když komunikují formami tak abstraktními, že si je ani neumíme představit a nějaké elektromagnetické vlny jsou pro ně jako obrázkové písmo v jeskyních?

Rychlost světla je v měřítku Země velmi rychlá. V měřítku galaxie je až úsměvně pomalá. Proč není možné překonat rychlost světla? Foto: Unsplash

Navíc, toto záření vysíláme zhruba těch 50 let, co se nějak dovedeme dostat do vesmíru. To znamená, že naše stopa už zasáhla „úctyhodných“ 0,00005 % Mléčné dráhy. Aby toho nebylo málo, i pokud by teď hned nějaká civilizace zaznamenala tento signál, potrvá dalších 50 let, než se dočkáme jakékoliv odpovědi. Stále je zarážející si uvědomit, jak strašně pomalá rychlost světla je.

Fermiho paradox aneb lidstvo je stále na počátku vědění

Takže nevíme. Docela špatná odpověď po 5 minutách článku. Je pravda, že pokud bychom narazili na život na jiné planetě, šlo by o největší objev v historii lidstva. Museli bychom fundamentálně překopat chápání světa kolem nás, ale na druhou stranu, překopáváme často.

Pořád to není tak dlouho, co jsme si mysleli, že je Země středem vesmíru a oponenty upalovali. Ale tak to už je úděl poznání a vědy. Věci, které nám teď přijdou naprosto jasné, jsou možná fundamentálně špatně, ale s naší úrovní vědění si myslíme, že máme pravdu. Nezbývá než překopávat, dokud, jednou možná, nebudeme na tom posledním stupínku.

Zdroje: QuantaMagazine, inSmart.cz