Teleskop Jamese Webba odhalil galaxii Virgil, která připomíná příběh doktora Jekylla a pana Hydea. Na první pohled je klidná, ve svém jádru však extrémně hmotnou černou díru. Tento objev zpochybňuje dosavadní představy o tom, jak tyto systémy vznikají a vyvíjejí se již od počátků známého vesmíru.
Díky vesmírnému dalekohledu Jamese Webba (JWST) a jeho pokročilým snímacím a pozorovacím technologiím mohou astronomové již více než čtyři roky pronikat hlouběji do tajů raného vesmíru. S pomocí tohoto moderního teleskopu se jim koncem minulého roku podařil další vědecký průlom, když odhalili novou galaxii, která dostala jméno Virgil. Tento hvězdný systém, řadící se do skupiny tzv. malých vesmírných červených teček, vznikl před zhruba 800 miliony let. Galaxie Virgil však na sebe upoutala pozornost především tím, že má dvě tváře. Kromě své klidné stránky zodpovědné za vznik hvězd v sobě totiž ukrývá i černou díru monstrózních rozměrů.
Galaxie, která ukrývá gigantickou černou díru
Klíčem k odhalení této dvojí povahy galaxie Virgil se ukázalo být elektromagnetické záření. Zatímco v oblasti ultrafialového a viditelného spektra se systém jeví poměrně skromně a nevinně, při analýze za pomoci zařízení MIRI umístěného na JWST a schopného analyzovat vesmír v infračerveném spektru vědci objevili něco zcela jiného. Ve středu galaxie se totiž nachází černá díra pohlcující obří kvanta hmoty. Díky této povaze a na základě příběhu kultovní novely Roberta Louise Stevensona si systém vysloužil poměrně výstižnou přezdívku Jekyll a Hyde.
1/2
Ever wonder what the baby universe looked like—just 800 million years after the Big Bang?#JWST has given us an amazing glimpse via a galaxy called Virgil, hidden in the iconic Hubble eXtreme Deep Field.
More details in the next post!⤵️#Science #universe pic.twitter.com/67a9RmonsW
— Nereide (@Nereide) December 17, 2025
To, že se v centru galaxie nachází černá díra, není samo o sobě ve vesmíru žádnou vzácností. Ostatně i srdce naší Mléčné dráhy je tvořeno rádiovým zdrojem Sagittarius A*, který je rovněž černou dírou. Co však zaujalo astronomy na systému Virgil je však poměr mezi hmotností černé díry a hostitelské galaxie. Ten totiž tento objekt řadí to kategorie extrémně vzácných černých děr (tzv. overmassive black holes), které se hojně objevovaly především v ranějších fázích vesmírné existence. Skutečnost, že se však mohou nacházet i v srdcích poměrně mladých galaxií, však mění pohled na to, jak tato symbióza mezi hvězdnými systémy a černými dírami funguje. Podle tradičních modelů by totiž obě strany měly růst rovnoměrně bok po boku. Galaxie Virgil však ukazuje, že černá díra může růst mnohem rychleji než její hostitelská galaxie, čímž se vymyká kosmickým trendům.
Důsledky pro naše chápání vzniku a vývoje vesmíru
Nový objev JWST vrhá nové světlo na to, jak se ve vesmíru formovaly první hvězdné systémy a černé díry. Až dosud se totiž předpokládalo, že si galaxie své černé díry v podstatě „pěstovaly“ a přirozeným tempem je živily hmotou vznikající při tvorbě hvězd. Galaxie Virgil a její struktura jsou však prvním evidovaným důkazem existence systémů, v nichž rychlost růstu černé díry významně převyšuje hvězdotvornou aktivitu.
Černé díry a hvězdné systémy se formují bok po boku. Nově objevená galaxie Virgil však z tohoto trendu vybočuje. Foto: Unsplash (ilustrační)
Vědci tak musí přepracovat stávající modely kosmologického vývoje. Současně se nejspíš zaměří i na detailnější průzkum známých i neznámých galaxií, aby pátrali po dalších podobných Jekyllech a Hydech ukrývajících se v hlubokém vesmíru.
