Kudlanky nábožné se staly středem zájmu vědců z Newcastle University, na oči jim připevnili miniaturní 3D brýle. Ač se to na první pohled jeví spíše jako aprílový žertík, jde o zcela regulérní výzkum se zajímavými závěry.

Výsledky celé studie se objevily v odborném magazínu Current Biology, stručné shrnutí výsledků je dostupné i na webu univerzity.

Základní premisa je jednoduchá a úsměvná: vezmeme kudlanky nábožné, dáme jim na oči speciální miniaturní 3D brýle, dočasně upevněné pomocí včelího vosku, a zjistíme, jakým způsobem funguje jejich 3D zrak: či spíše, zda je podobný tomu lidskému.

3D vidění – tedy binokulární nebo trojrozměrné vidění – je pro člověka přirozené a prakticky nezbytné: pomáhá kupříkladu v rozeznávání vzdálenosti věcí, kterých vidíme (takové přecházení po přechodu by bez něj bylo o mnoho náročnější). Jinak řečeno, každé naše oko zpracovává okolní svět trochu odlišně, celkový obrázek z nich vytváří až mozek, přičemž pomocí rozdílů vyhodnotí vzdálenost mezi objekty v zorném poli člověka. To se jinak nazývá také „fúze obrazu“.

Na svět koukají trojrozměrným způsobem také například některé druhy opic, kočky, koně, sovy nebo žáby; z řad hmyzu však 3D zrakem disponují – z toho, co je prozatím známo – pouze kudlanky.

Překvapivé výsledky? Ano i ne

Vědci z institutu neurovědy pojali i samotné testování na první pohled poněkud komickým způsobem. Kudlankám v malém 3D kině promítli stereoskopický film zachycující chutnou kořist. Iluze byla zdařilá: kudlanky se pokoušely kořist chytit do pařátků.

Když si výzkumníci ověřili, že jejich metoda testování funguje, pustili kudlankám komplexnější video, užívané na testování lidského binokulárního vidění. To jim – dle závěrů výzkumu – umožnilo poprvé v historii porovnat trojrozměrné vidění kudlanky nábožné a člověka.

Lidé vidí trojrozměrně velmi dobře – umíme srovnávat detaily viděné každým okem, porovnávat je s okolím a mozek pak vyhodnotí hloubku obrazu a určí vzdálenost. Kudlanky však útočí pouze na pohybující kořist, teoreticky by tedy trojrozměrné vidění u nehybného obrazu nepotřebovaly.

Zjištění vědců je fascinující: kudlanky se nestarají o detaily obrazu, vnímají pouze místa, kde se obraz mění. Trojrozměrný zrak kudlanek je tak překvapivě velmi robustní – zatímco člověk nerozezná, co se na scénách před nimi mění, pokud do každého oka dostávají jiný vjem, kudlanky ano.

„Jde o zcela novou formu trojrozměrného vidění, protože je založena na změnách v průběhu času namísto neměnného, nehybného obrazu,“ vysvětluje behaviorální ekolog doktor Vivek Nityananda, vedoucí týmu vědců Newcastleské univerzity. „U kudlanek to pravděpodobně vzniklo jako odpověď na otázku ‚je kořist ve vhodné vzdálenosti na ulovení?‘“

Výzkum by mohl mít nečekanou aplikaci: zatímco současné trojrozměrně vidění u robotů vzniká napodobováním lidského způsobu, kudlanky vyžadují pro své stereoskopické vidění výrazně méně zdrojů – už jen kvůli rozměrům a kapacitě jejich mozku. U autonomních robotů s vysokými nároky na úspornost by tak snížení nutné výpočetní síly mohlo nalézt užitek.

Zdroj fotografií: archiv Newcastle University, Mike Urwin