Kolonizace vzdálených světů ve vesmíru je do budoucna jednou z největších ambicí lidstva. Kromě reprodukce v nehostinném kosmickém prostředí nebo na jiných planetách s drsnými podmínkami, jako je Mars, bude nutné zajistit výstavbu infrastruktury. Doprava stavebních materiálů na rudou planetu by však byla velice drahá a zdlouhavá. S chytrým řešením však přišel tým íránských vědců, který se inspiroval u starých Římanů. Klíčem jsou naše vlastní těla.
Posílat stavební materiál na vzdálený Mars by byl obrovský podnik. Trvalo by to dlouho a bylo by to nesmírně nákladné. Samozřejmě se nabízí 3D tisk, vědci však zkoumají i jiné možnosti. Tým z Kharazmi University v Teheránu zkoumal jedenáct různých typů betonu či cementu, které by mohly být na základě dostupných zdrojů a technologií připravovány přímo na povrchu rudé planety.
Osadníci na Marsu mohou při budování osad nebo měst přispět vlastními tělními tekutinami. Zdroj: Pixabay
Mezi nimi podle serveru Futurism vyniká takzvaný AstroCrate. Vědci se inspirovali od starých Římanů, kteří přidávali do malty trochu krve pro vyztužení. Jde o směs marťanského regolitu a lidských tělních tekutin – tedy potu, krve a slz.
Krev skutečně spojuje
„Ačkoli je to trochu zvláštní, krev lze využít k vytvoření pevného betonu nebo cihel pro výstavbu na Marsu,“ napsali experti v časopisu Acta Astronautica. „Po příchodu prvních obyvatel Marsu a jejich umístění do primárních struktur, které mohou zahrnovat nafukovací konstrukce, lze kombinaci slz, krve a potu obyvatel spolu s marťanským regolitem použít k výrobě betonu známého jako AstroCrate.“
Naše krev může sloužit podle studie jako pojivo díky proteinu zvanému lidský sérový albumin (human serum albumin, HAS). Výsledný materiál pak může ještě zpevnit močovina – organická sloučenina uhlíku, dusíku, kyslíku a vodíku.
Vědci zkoumají možnosti využívání zdrojů na místě. Doprava stavebních materiálů na Mars by byla drahá. Zdroj: Pixabay
Jediný marťanský osadník by mohl vyprodukovat množství HAS dostatečné k postavení malého habitatu pro dalšího člena posádky za přibližně 72 týdnů.
Kromě krve, slz a potu íránští vědci navrhli využívat uhličitan vápenatý, aby osadníci vytvořili vápenatou maltu. Ložiska síry na povrchu planety by pak mohla být použita k výrobě „sirného betonu“ – korozivzdornému materiálu použitelnému ve slaném i kyselém prostředí.
