Možná, že víc hlav víc ví, bohužel ale míň dělá. Čím víc nás totiž je, tím se podle vědců stáváme jako jednotlivci méně aktivními a ochotnými jednat. Jak je to ale možné? Neměla by větší skupina lidí naopak znamenat větší aktivitu a lepší výkony?

Zdá se, že tomu tak není, naopak, ve větším počtu se spíš navzájem utvrzujeme v pohodlné nečinnosti a nevědomky necháváme všechno na druhých. Proč je tomu tak a jak z toho podle ven?

Jeden za všechny, všichni za nikoho

Máme za to, že skupina je vždy efektivnější než jediný člověk. Vládne v ní týmový duch, lidé se navzájem podporují, motivují, „hecují“ a vedou se tak k lepším a lepším výkonům. Dvěma trvá práce o polovinu méně času než jednomu a tak dále, podle toho, kolik lidí společně pracuje. Nebo ne? Ve skutečnosti je totiž všechno jinak, než by se zdálo. A rozhodně to není tak jednoduché.

Při práci na společném úkolu je naopak každý z nás o něco pasivnější a neochotnější dát ruku k dílu. Tímto jevem se na konci 19. století poprvé zabýval francouzský profesor Max Ringelmann a nazval ho příhodně „social loafing“, tedy „sociální zahálení“, nebo výstižněji, „sociální flákání“. Při svých experimentech například nechával různě velké skupiny lidí křičet do mikrofonu, co nejhlasitěji to bylo možné a měřil přitom intenzitu jejich křiku. Zjistil, že lidé křičí tím méně, čím víc dalších lidí křičí s nimi. Zatímco sami křičeli velmi nahlas, čím víc dalších jim v tom pomáhalo, tím víc se „flákali“, ať už vědomě nebo naprosto nevědomky.

Jak na „skupinovou zahálku“?

Nezoufejte, „sociální flákání“ naštěstí není takový strašák, jak se zdá, a nedochází k němu nutně ve všech skupinách. Ve skutečnosti se s ním dá poměrně snadno bojovat, pokud ovšem víme, jak na to. Lidé křičící do Ringelmannova mikrofonu nevěděli, že jsou měřeni jako jednotlivci, naopak měli za to, že důležitý je jedině jejich celkový, skupinový výsledek. Ať už si tedy své „flákání“ uvědomovali nebo ne, byli přesvědčení o tom, že nikdo nemůže zjistit, jak velký hluk ve skutečnosti vydávali. Úspěšní team leadeři se tedy řídí jednoduchou zásadou – nechají lidi pracovat společně, ale jejich práci hodnotí jednotlivě.

Nejen, že se tak zamezí sociálnímu zahálení, protože se dá velmi snadno zjistit, kdo odvedl na úkolu jaké množství práce, ale zároveň dochází k motivaci jednotlivců a k určité konkurenci, která vede k lepším výkonům. Tomu se naopak říká „sociální facilitace“. Znamená to, že pokud lidé plní určitý úkol společně (kupříkladu jedou vedle sebe na kole nebo společně počítají matematické příklady), dosahují lepších výkonů, než kdyby dělali to samé samostatně. Může za to jednoduše lidská touha předvést se před ostatními a ukázat okolí, že jsme lepší než soupeř.

Když nečinnost zabíjí

Se situacemi, kdy je třeba potýkat se s neefektivní prací ve skupině, se možná zase tak často nesetkáváte. Já taky ne. Existují ale chvíle, kdy je naše odhodlání jednat doslova otázkou života a smrti. „Stačí jedna vteřina a změní se vám celý život. Stačí jeden člověk na blízku a vše může být jinak,“ píše se na stránkách nadace ADRA. Ta každoročně uděluje Cenu Michala Velíška pro lidi-neprofesionály, kteří bez ohledu na následky pomohli někomu druhému a zachránili mu tak zdraví nebo život. Ty dvě věty se zdají být poměrně banální, ale ve skutečnosti jde přesně o to – o vteřiny a o onoho „jednoho člověka“, o jednoho spíš než o celý dav…

A co vy? Pomohli byste?

Na internetu se čas od času objevují tatáž šokující videa. Dobře oblečený muž ve smokingu leží v nepřirozené poloze na schodech do budovy. Zřejmě omdlel, lidé ho však z nějakého důvodu překračují a obcházejí a nikdo si ho ani nevšimne. Uprostřed školní chodby plné dětí leží jedno obličejem k zemi. Ostatní děti chodí nevšímavě kolem. Pokračuje to dlouhých několik minut. Většina těchto videí je naštěstí nahraná, ukazují však na nebezpečný jev, který je bohužel skutečný. Jde o „bystander effect“ – „efekt přihlížejícího“ nebo také „syndrom nezúčastněného (či apatického) diváka“.

Případ Kitty Genovese – když je vražda přehlížena celým sídlištěm

Jak už tomu tak bývá, k výzkumu efektu přihlížejícího přiměl jeho objevitele, Johna Darleyho a Bibba Lataného, jeden neuvěřitelný kriminální případ. Šlo o vraždu, znásilnění a okradení ženy jménem Kitty Genovese (proto se tomuto jevu někdy říká i „genovese effect“). Tento čin trval celých 35 minut a našlo se neuvěřitelných 38 svědků, kteří mu přihlíželi ze svých oken nebo naslouchali skrze zdi domu ženinu křiku. Nikdo Kitty nepomohl, nikdo nezavolal dokonce ani policii. Svědci shodně vypovídali, že byli přesvědčení o tom, že už to před nimi udělal někdo jiný.

Darleyho a Lataného lhostejnost těchto lidí zarážela, a proto provedli sérii pokusů, aby tento jev ověřili. Výzkumníci usadili nicnetušící osobu pod záminkou vyplnění dotazníku do místnosti, která se postupně začala plnit kouřem. V dalším scénáři se po nějaké době ozvala rána a křik zraněné ženy z druhé místnosti. Darley a Latané zjišťovali, kolik procent účastníků experimentu nahlásí kouř, případně vejdou do druhé místnosti a pomohou zraněné ženě, a to v závislosti na tom, zda budou vyplňovat dotazník o samotně nebo ve společnosti dalších lidí, kteří budou kouř a ženu ignorovat.

Výsledek byl překvapivý. Čím víc lidí se v místnosti nacházelo, tím méně účastníků projevilo nevoli vůči kouři a stejně tak méně z nich pomohlo ženě v nesnázích. Podle psychologů za to může takzvané „rozptýlení odpovědnosti“. To znamená, že čím víc lidí s námi nezvyklou situaci sleduje, tím menší pocit osobní zodpovědnosti máme. Dochází tak k „pluralitní ignoranci“ – nečinnost druhých v nás vyvolává dojem, že je vše v pořádku, a nejspíš není potřeba zasahovat. Čím vyšší je navíc počet přihlížejících, tím spíš nikdo z nich nezasáhne. Celou situaci zkrátka chybně vyhodnotíme. Což, jak jsme viděli, může skončit velmi špatně…

Krizové situace – jak se naučit pomáhat a jak přimět k pomoci druhé?

Situace, kdy je někdo jiný v ohrožení a potřebuje pomoct, samozřejmě nejsou tak jednoduché. Člověk si nemusí uvědomit, že se jedná o problém, vyžadující jeho zásah (a to nejen kvůli „pluralitní ignoranci“), nemusí vědět, co dělat, nebo může váhat proto, že v případě pokusu o záchranu druhého by se on sám mohl ocitnout v nebezpečí života. Není lehké „apatického diváka“ soudit. Přesto je něco, co můžeme udělat my všichni a co nás mnoho nestojí. Podle výzkumů se procento těch, kteří v případě nouze člověku v úzkých pomohou, zvyšuje, pokud jsou tito lidé o „efektu přihlížejícího“ informováni. A to je dobrá zpráva, ne?

Pokud se do podobné situace dostanete vy, je nyní pravděpodobnější, že neprojdete jen tak kolem, že se otočíte a přivoláte pomoc. A co když budete na místě oběti vy? Jednoduchou radou je dát jasně najevo, že se vám děje něco, co není normální. Vzpomeňte si, spousta lidí nepomůže jen proto, že situaci díky nečinnosti ostatních vyhodnotí jako neškodnou. Další užitečnou zásadou je obracet se vždy s konkrétním pokynem na konkrétního člověka v davu. Situace se tak v jeho očích stane méně nepřehledná a konkrétní úkol, který mu předložíte, ho přesvědčí, že pomoct vám možná není tak těžké a nebezpečné, jak se mu ve zmatku prvních pár vteřin zdálo.

A pokud nic z toho nepomůže, pak se už jen modlete, že lidé kolem četli tenhle článek, stejně jako vy…