Je stahování her, filmů a hudby z internetu legální? Byť se internet může zdát místem svobody a anonymity, opak je někdy pravdou. Pozor si dejte především na porušování duševního vlastnictví.
O netiketě a naší digitální identitě ví většina z nás, naše digitální stopa však má i jiné konotace. V divokých 90. letech, a ještě i mnoho let po přelomu tisíciletí, nebyl větší problém získat na globální síti cokoliv, včetně skutečně ilegální věci až po záležitosti, které spadají do šedé zóny.
Dnes, vzhledem k proměně legislativy na celém světě a také vlivem toho, že jsme si už na internet „zvykli“ a není bizarní novinkou nýbrž všudypřítomnou záležitostí, je ovšem stahování nelegálního obsahu nebezpečné.
Precedenty existují. Nejtvrdší tresty dostávají ti, kteří nelegální servery na stahování programů a dalších věcí provozují, vysoké pokuty či vězení padly i pro hackery, co kradou uživatelská data. Ruce spravedlnosti se však nevyhnou ani ti, kteří nelegální obsah dále šíří a buď jej zpřístupňují ostatním skrze nahrávání nebo přímé zaslání, nebo jej přímo prodávají.
Komplikovanější je situace u osobního užití. To je navíc podtrženo absolutně nejasným autorským zákonem, který se však bude brzy měnit i u nás, a to vlivem schvalování nové směrnice EU, ve kterém jsou mimo jiné kontroverzní články 11 a 13.
Stahování filmů, hudby a videoher
Zaměřme se přímo na tři nejpopulárnější mediální formáty: filmy a seriály, hudební díla a videohry.
Nejjasnější je situace u videoher: Jakékoliv jejich stahování z nelegálního zdroje – cokoliv, co neprodává přímo vývojář, distributor nebo co neprodává ověřená třetí strana typu digitální platformy – je protizákonné a potenciálně trestné.
V praxi se však ani stažení videohry, a to ani úplně nové, obvykle netrestá. Jednak by to bylo systémově velmi těžko řešitelné a za druhé bojují protipirátské unie a sami vydavatelé proti příčině, nikoliv důsledky; snaží se zabránit šíření.
Pozor tak například na stahování z torrentů (pokud si nedáváte pozor, tak stahovaná data i uploadujete zpět, tedy šíříte nelegální obsah) nebo jakékoliv jiné šíření staženého obsahu, to se trestat dá a právní precedenty existují, nehledě na etickou stránku věci. A pozor, je úplně jedno, jestli staženou věc darujete nebo prodáváte, ilegální je jakékoliv šíření.
U filmů a hudby, které nejsou klasifikovány jako počítačové programy, je situace odlišná, byť spíše v detailech. Vlivem zastaralých zákonů je obecně legální – nebo přinejmenším v šedé legislativní zóně – si pro osobní potřebu filmy a hudbu stáhnout. Není to tak jednoduché, ale z autorského zákona to více či méně vyplývá; zdůrazněme však, že ten pochází z roku 2000 a od té doby prošel jen dílčími změnami. Brzy se však promění výrazněji.
Nelegální stahování programů je základním semeništěm virů a malwaru.
Podstatné je, že stahovat hudbu nebo filmy vlastně na současném internetu prakticky nemá cenu. Když máme služby jako Spotify nebo Deezer pro hudební nahrávky a Netflix či HBO GO pro filmy a seriály za pár stovek na měsíc, je naprosto zbytečné se obtěžovat s potenciálně nebezpečným a nelegálním stahováním hudby a filmů ve špatné kvalitě.
GDPR
Jiná směrnice EU dala uživatelům do rukou větší moc a schopnost rozhodovat o tom, jak firmy budou s jejich daty nakládat – a to nejen u firem Evropských, nýbrž celosvětových. Na prakticky všech službách (programech, webových stránkách, aplikacích v mobilu a PC atd.), co sbírají data uživatele, je možné zaškrtnout nebo překontrolovat, jak s jeho informacemi služba zachází.
General Data Protection Resolution, neboli Obecné nařízení o ochraně osobních údajů, pomohlo proměnit svět informací a v současné době inspiruje vznik podobných pravidel i v dalších zemích světa, včetně Spojených států amerických.
Pro evropského uživatele je však podstatná jedna věc: fakticky výrazně znesnadňuje firmám prodávat jeho data třetím stranám. Je také důvodem, proč na nás na většině webu vyskočí upozornění o tom, jak sbírají naše informace, nebo vyjede malá lišta s tím, jak tato data v souladu s GDPR a smluvními podmínkami užívají.
