Téměř šedesát let lidské orbitální činnosti vrhlo na naši oblohu milióny objektů. Ty samozřejmě po skončení svého funkčního období zůstaly v kosmickém prostoru a proměnily se tím ve vesmírný odpad. A ten dříve nebo později, obzvlášť v takovémto množství, začal dávat o sobě významně vědět.
Jednoduché satelity, družice, až kusy raket a těla kosmických lodí. Asi není příliš překvapivým zjištěním, že nám takřka denně padá na hlavu vlastní odpad. Podle NASA běhá po oběžné dráze na 13 tisíc kusů vesmírného šrotu/odpadu, jehož množství se každoročně zvyšuje až o pět procent.
Simulace sledovaného kosmického šrotu na nízké oběžné dráze
Řada snímků a simulací z vesmíru jasně ukazuje, že lidská neukázněnost a touha o dobývání vesmíru na úkor jakési „čisté cesty“ a eliminace budoucích hrozeb se začíná pomalu nevyplácet. Řada studií začíná aktivně poukazovat na to, že s nárůstem soukromých podnikatelských vesmírných programů (ala SpaceX, OneWeb, Samsung či Boeing) se situace nebude bez upravených pravidel zlepšovat, ba naopak nárůst vesmírného odpadu se ještě zvýší.
Družice potřebují rychlou likvidaci
Padající odpad zpět na Zemi je věc jedna. Povětšinou shoří v atmosféře, případně dopadá do oceánů a moří, které tvoří cca 70 % povrchu zemského. Než se tak ale stane, může to trvat až desítky let. Aktuální pravidla pro likvidaci vysloužilců jsou velmi benevolentní, hovoří se až o možných 25 letech vyřazovacího procesu z oběžné dráhy Země.
Zpráva z posledního roku: družice Sentinel-1a byla poškozena úlomkem vesmírného odpadu
To je samozřejmě velká doba, po kterou se nefunkční kolosy neřízeně pohybují po orbitě a mohou ohrožovat funkční nová zařízení. S narůstajícím množstvím šrotu je samozřejmě čím dál obtížnější monitorovat vesmírný prostor a hledat dráhy volného letu bez rizika srážky. Historie nám ukazuje, že takové srážky nejsou nic ojedinělého. Připomeňme si rok 2009, kdy zbytky ruské družice doslova smetly americký satelit Iridium a proměnily jej tak v další zbytečný kus šrotu, který může bez zásahu lidí klidně brázdit vesmírem až tisíce let.
Jeden z nápadů: technologie by se měla vyvíjet jako aktivní prvek pro odstraňovaní vyřazených vesmírných zařízení
Ve sletu událostí se tak začíná více aktivně hovořit o podstatném a radikálním snížením letitého životního cyklu, po kterou poběží likvidační doba vesmírného zařízení. Tato hranice by se měla snížit podle některých odborníků až na 5 let. To samozřejmě ale není pouze jediné řešení. Vědci by se měli maximálně snažit najít společnou řeč a spolupracovat. Například využívat společně multifunkčních satelitů. Zároveň by se mělo pamatovat při výrobě vesmírných zařízení právě na to, aby by bylo zařízení připravené k vlastní likvidaci. Tedy například ponechat zálohu paliva pro manévrovací „deorbitalizaci“, tedy co nejefektivnější způsob odstranění vyřazeného satelitu či družice z oběžné dráhy.
