Netflix, Mozilla, Twitter a další velké společnosti z celého světa, ale především ze Spojených států, se postavily proti schválenému zrušení zákona o síťové neutralitě. Ten říká, že poskytovatelé internetového připojení – operátoři – nesmí nijak omezovat, blokovat či preferovat různé toky dat. Jinak řečeno: Na Netflix se připojíte stejně rychle jako na Hulu nebo Amazon.
Zatím.
Co se přesně stalo?
Americká FCC (Federální komunikační komise) v čele s Ajitem Paiem, americkým právníkem s vazbami na Verizon, kde dříve pracoval – a kterážto firma zároveň konec síťové neutrality silně podporovala – odhlasovala konec dva roky starého „net neutrality“ zákona, který hlásal rovnost v rychlosti připojení na webové stránky.
Důležitá součást internetové svobody v roce 2015 nabyla na důležitosti. Comcast si o rok dříve nechal platit od Netflixu za to, že neomezoval svým zákazníkům rychlost připojení do služby. Šlo o nebezpečný precedent, se zpomalováním nebo přímo blokováním webových stránek už navíc dříve koketovaly další operátoři, jmenovitě kupříkladu AT&T.
Konec síťové neutrality ještě může zvrátit americký Kongres nebo Nejvyšší soud; není však pravděpodobné, že se tak stane. Republikáni mají Kongres pod palcem, a právě ti jsou jedněmi z největších podporovatelů konce síťové neutrality, velmi hlasitými odpůrci jsou kupříkladu Ted Cruz nebo Donald Trump mladší.
Proč by nás to mělo zajímat?
Především proto, že USA jsou kolébkou internetu: to, co si usmyslí operátoři ve Spojených státech se obvykle promítne do většiny zemí světa, a stejně tak právní principy související s využíváním internetu a síťového připojení pronikají mimo Severní Ameriku. Pravda, mnohé totalitněji smýšlející země částečně blokují internetové spojení i tak, avšak USA stále zůstávají demokratickou velmocí: určitým vzorem, byť rozhodně ne bezchybným.
Dále také proto, že poskytovatelé internetového připojení mají nyní v rukách soustředěnu velkou moc. Pravda, lze namítnou, že ji měli již dříve – a to tak skutečně bylo – ale její zneužívání začalo až v posledních letech.
A narovinu: proč by operátoři tolik stáli o zrušení síťové neutrality a aktivně proti ní brojili, když by ji nechtěli využít pro zvýšení svých zisků?
Na tom by samo o sobě nebylo nic špatného, kdo by nechtěl vyšší příjmy? Způsob, jakým mohou operátoři vydělat další finance, je však nyní primitivní a etický přinejmenším sporný. Mají dvě základní možnosti. Buď budou zákazníkům účtovat více peněz za přístup k různým druhům služeb, třeba podle získaných dat o jejich trafficu, anebo, jak se už dělo v roce 2014, začnou po firmách požadovat výpalné za to, že nezpomalí připojení zákazníků operátora ke službám společnosti.
Obzvláště nebezpečný je tento přístup v silně konsolidovaných trzích; a to jsou v případě internetové konektivity skoro všechny.
Síťovou neutralitu může zachránit republikánský Kongres nebo Nejvyšší soud Spojených států amerických. Není to však pravděpodobné
Problémem je i možnost úplného zablokování stránek, po kterém se volá stále častěji – ostatně i u nás, od 1. ledna 2018 musí poskytovatelé připojení blokovat přístup uživatelů k hazardním stránkám, které nezískaly povolení pro působení v ČR. Seznam těchto stránek sestavuje Ministerstvo financí.
Konkrétně tento zákon lze poměrně těžko zneužít a sám o sobě nebezpečný není: rozmnožil-li by se však počet podobných paragrafů o blokování webů, je na stole obrovský problém, který souvisí se samou podstatou svobody projevu a s demokracií jako takovou.
A to je další významný problém se zrušením síťové neutrality: i kdyby operátoři nechtěli na zrušení zákona vydělávat a chtěli nadále udržovat internet rovnoprávným, je tu hrozba možnosti blokování těch stránek, které se nebudou poskytovatelům internetového připojení líbit z hlediska názorového nebo zkrátka proto, že jim mohou konkurovat.
Problém je také jednoduchá eliminace začínající konkurence ze strany IT a jiných gigantů: pokud si firma zaplatí rychlejší, privilegovaný přístup ke svým službám, jak by jí mohl kdokoli konkurovat? Pokud se kupříkladu ke zmiňovanému Netflixu připojíme mnohem dříve a budeme i rychleji stahovat filmy než na konkurenčních platformách – jak by vůbec bylo možné s takovou službou soupeřit? A startupy nebo malé, začínající firmy, které jsou často nositely inovací, prostředky na zaplacení operátorům zkrátka nemají.
Budoucnost internetu bez síťové neutrality?
Nejasná, ale nijak dramaticky odlišná, alespoň v nejbližších měsících či letech. Operátoři si zkrátka nedovolí hned zneužívat své postavení nějakým viditelným způsobem; zpětná vazba by byla zdrcující a ustát by jí nemusel ani všemocný Verizon, Comcast nebo AT&T.
Změny přijdou postupně, nenápadně, bez oznámení: tu zrychlíme toto, tu požádáme zaplatit za to, že nebudeme limitovat rychlost připojení a tady zablokujeme nelegální hazardní web… a po pár letech třeba tento web, protože sdílí fake news. Tedy domníváme se, že sdíli fake news.
Nebo nejsou?
Internet žil i bez síťové neutrality, a to dlouho a úspěšně. Ale v době, kdy se na svobodu jednotlivce ve jménu jeho ochrany a bezpečí sahá stále častěji byla síťové neutralita příjemným světlým bodem.
Inu, to je u konce. Pokud se nepodaří právníkům a vlivným firmám porazit operátorskou lobby a schválení konce síťové neutrality smést ze stolu, vrátí se americký internet – a to je, přiznejme si, jeho velmi velká část – o dva roky dozadu.
Můžeme doufat a věřit, že se vlastně nic hrozného nestane. Citujeme-li klasika, největšího génia české historie Járu Cimrmana, který mimo jiné internet vymyslel: „A to je tak to jediné, co s tím můžeme dělat.“
