Planety ve sluneční soustavě se pohybují po svých oběžných drahách zhruba ve stejné rovině a stejným směrem. Slunce udržuje po miliardy let náš planetární systém organizovaný, ale ne vždy tomu tak bylo. Dráhy planet se v minulosti změnily a někteří astronomové se domnívají, že za tím stálo obrovské těleso 50krát hmotnější než Jupiter.
Sluneční soustava je stará přibližně 4,6 miliardy let. Zhruba 100 milionů let po Velkém třesku se kolem mladé hvězdy začaly z protoplanetárního disku rodit její děti – planety s koplanárními dráhami rotující ve stejném směru.
Někteří astronomové však sledují drobné anomálie ve fungování našeho hvězdného systému, které nelze vysvětlit „slunečním vlivem“, ale změnou oběžných drah planet zaviněnou cizím tělesem.
Slunce udržuje planetární systém stabilní svou gravitační silou. Zdroj: Pixabay
Dosud vědci předpokládali, že k tomu mohlo dojít gravitačními interakcemi mezi samotnými planetami, nebo rozpadem protoplanetárního disku. Ten mohl způsobit změnu v rozmístění planet ve sluneční soustavě.
Nová studie amerických vědců z Cornellovy univerzity, která dosud nevyšla v žádném odborném časopisu a neprošla tedy ani recenzním řízením, se zaměřila na dráhy plynných obrů – Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu. Výzkumníci tvrdí, že u těchto planet pozorují anomální výstřednosti, které nelze vysvětlit současnými teoriemi o migraci planet.
Slunce drží soustavu pohromadě, ale může selhat
Na základě provedených počítačových simulací došli k závěru, že mladou sluneční soustavou se mohl „prohnat“ objekt 50krát hmotnější než Jupiter, jenž změnil uspořádání planet. To by znamenalo, že ani Slunce nemá neomezenou sílu udržet planetární soustavu organizovanou a stabilní.
Vědci z počítačových simulací rovněž určili pravděpodobnost, že se stane něco takového, na 1 ku 100.
Planety ve sluneční soustavě původně měly podle astronomů jiné uspořádání. Zdroj: Pixabay
Jaký objekt mohl narušit sluneční soustavu a změnit uspořádání planet není jasné. Možná šlo podle vědců o plynného obra vyvrženého ze své vlastní hvězdné soustavy, jenž učinil to samé v našem planetárním systému.
Nejde o první studii pohrávající si s myšlenkou vetřelce, který „zamíchal kartami“. Zmíněné změny v oběžných dráhách vysvětlovali astronomové i blízkým setkáním s jinou hvězdou. Návštěvník se měl nacházet ve vzdálenosti 110 astronomických jednotek od Slunce, tedy 110krát dále než je vzdálenost mezi Sluncem a Zemí.
