Co je to Dunning-Krugerův efekt? Dunning a Kruger vypozorovali zajímavý jev, který nejlépe vystihuje citát, který kdysi řekl matematik, filozof a spisovatel Bertrand Russell: „Problém současného světa je, že hlupáci jsou si skálopevně jistí, ale lidé inteligentní jsou plní pochybností.“ A platí to dodnes.

Už on měl nejspíš tu neblahou zkušenost ohledně toho, jak těžké je hádat se s někým, kdo je zatvrzele přesvědčený o své pravdě. Určitě to znáte. Ačkoli je zřejmé, že se mýlí, není možné takového člověka přesvědčit, aby své stanovisko přehodnotil. Můžete mu jeho omyl vysvětlit, můžete mu danou věc dokonce ukázat, přesto ho nejspíš nikdy nepřesvědčíte. Cítil se nějak podobně i Galileo Galilei, když se snažil představitelům tehdejší církve vysvětlit, že Země ve skutečnosti není středem vesmíru…?

Dunning-Kruger efekt – složitý název jednoduché pravdy

Když o vědeckém objevu, jako je tento, uslyšíte, řeknete si asi, že něco tak zřejmého nemusel nikdo objevovat. Vždyť je to přece jasné. Hádat se s hlupákem je vždycky těžké. „Objevitelé“ David Dunning a Justin Kruger, kteří se díky tomuto zjištění stali známými, přesto nejsou žádní šprýmaři. V roce 2000 získali za svůj objev takzvanou Ig Nobelovu cenu, uznání udělované za neobvyklý nebo triviální výsledek vědeckého výzkumu. A nenechte se zmást, nejde jen tak o ledacos – v porotě, která cenu uděluje, zasedají nositelé skutečné Nobelovy ceny. (A tu měl ostatně i náš Bertrand Russel.)

Na co to tedy ti pánové vlastně přišli? Co to ten Dunning-Krugerův efekt vlastně je? Jde jednoduše o zkreslení vnímání, které způsobuje, že čím méně schopností a znalostí člověk má, tím více si věří. A naopak. Nejvíc sebevědomí mají tedy paradoxně ti, kteří umějí a vědí nejméně. Zároveň s tím takoví lidé výrazně podceňují své okolí, ve srovnání s druhými se tedy považují za mnohem schopnější, než ve skutečnosti jsou. Svůj nedostatek si navíc nejsou schopní uvědomit. Zkreslení, které efekt Krugera a Dunninga způsobuje, jim to jednoduše nedovolí. Nevěří tedy druhým, že vše by mohlo být úplně jinak.

Neviditelný zloděj a obličej pokapaný citronem

Dunninga a Krugera prý inspiroval velmi bizarní případ vyloupení dvou bank lupičem McArthurem Wheelerem, který svůj čin provedl bez jakéhokoli maskování. Byl samozřejmě brzy dopaden, ke svému velkému překvapení. Byl totiž přesvědčen o tom, že když si potře tvář citronovou šťávou, nebude jeho obličej na bezpečnostních kamerách vidět, protože šťáva zafunguje jako „neviditelný inkoust“. (Podobně, jako když s její pomocí něco napíšete na papír, a text se tak stane neviditelným až do chvíle, kdy vystavíte papír teplu.) A neúspěšný lupič své přesvědčení nezměnil ani po tom, co shlédl na vlastní oči záběry bezpečnostních kamer, které ho z jeho zločinu velmi snadno usvědčily.

Případ, o kterém se zmiňovala i média, byl natolik zarážející, že se vědci rozhodli provést jednoduchý pokus. Studenty univerzity, na které Dunning vyučoval, nechali napsat několik testů, které zjišťovaly jejich gramatické znalosti, schopnost logického myšlení a míru humoru. Zároveň s tím měli studenti odhadnout, jak si v jednotlivých oblastech vedli.

Dunning-Krugerův test odhalil, proč hloupost kvete

Dunning a Kruger díky tomu přišli na zajímavou věc. Studenti, kteří v testech dosahovali nejhorších výsledků, se výrazně přeceňovali. Naopak ti, jejichž výsledky patřily k nejlepším, si věřili méně, než by měli.

Ještě překvapivější však bylo to, co následovalo, když vědci ukázali studentům jejich výsledky a zeptali se jich, zda by na základě toho chtěli svoje předešlé hodnocení nějak změnit.

Úspěšní studenti své hodnocení vylepšili tak, aby se shodovalo s úspěšností, které dosáhli. Neúspěšní studenti ho však změnit odmítli. Konfrontace s realitou je zkrátka nepřesvědčila, že jsou méně schopní, než si mysleli.

Jak se hádat s hlupákem? Obrňte se trpělivostí

To všechno je zajímavé. Ale co z toho plyne? Snad to, že je zbytečné vztekat se, když někteří lidé nedokáží uznat svůj omyl, a to dokonce ani tváří v tvář důkazu o něm. Zkrátka je to tak. Je to Dunningův a Krugerův efekt či syndrom. Je to věda. Můžete si na to vzpomenout, až příště uvidíte hvězdnou pěchotu SuperStar. (Nikdo z jejích členů nejspíš nepochybuje o tom, že je výborný zpěvák.) Nebo články v novinách, podobné těm o zloději s citronovou šťávou na hlavě. Až se budete divit sebevědomí toho chlapa, kterého jste včera potkali, a který očividně neuměl do pěti počítat. Nebo až si budete číst některé internetové diskuze…

Nikdy se nehádej s hlupákem: Moudrý ví, že nic neví

„Blahoslavení chudí duchem,“ říká Bible, a ačkoli teologové se dodnes přou o pravý význam těchto slov, jako lidové rčení jsou velmi výstižná. Slaboduší lidé mají zkrátka sladký život. Pochybují jen velmi málo a ve svém přesvědčení o vlastní nadřazenosti se nenechají ničím zviklat. Jenže pochybovat je lidské. „Vím, že nic nevím,“ říkal údajně Sókratés, považovaný za jednoho z vůbec nejmoudřejších lidí, o kterých máme z naší historie zprávy.

Uvědomovat si vlastní nevědomost a nedokonalost a být připraven přijmout argumenty druhých nebo změnit svůj názor na základě skutečností, které mu neodpovídají, je zkrátka známkou moudrosti. Není to ponižující ani hloupé, naopak. A pokud nad sebou vůbec nikdy nepochybujete, no, pak jste možná další nevinnou obětí Dunning-Krugerova efektu…

Zdroje: 1, 2, 3