Do evropských přístavů míří netradiční loď. Místo aby vypouštěla výfukové plyny do vzduchu, přeměňuje je na stavební materiál. UBC Cork, cementářský tanker o hmotnosti 5 700 tun, nese zařízení od britského startupu Seabound, které dokáže chytit skoro všechny emise CO2 dané lodi a udělat z nich vápenec.
Poprvé v historii komerční loď zachytává vlastní emise a vyrábí z nich užitečný produkt. Jde o pragmatické řešení dekarbonizace námořní dopravy, které funguje už dnes. Princip je překvapivě jednoduchý. Výfuk lodi míří do speciálních kontejnerů plných malých kamenů hydroxidu vápenatého. Když se CO2 z výfuku lodi setká s těmito kamínky, vznikne z toho uhličitan vápenatý (vápenec).
UBC Cork Foto: Se souhlasem Seabound
Celý systém se vejde do několika přepravních kontejnerů, takže ho teoreticky půjde umístit na jakoukoliv existující loď. Nevyžaduje to dokince ani přestavbu celého plavidla. Seabound během testování ukázal, že dokáží zachytit 78 % uhlíku a 90 % síry. Nejnovější verze systému má dokonce dosáhnout na 95 % CO2 a 98 % síry.
Žádné sci-fi technologie za miliardy, žádné čekání na zázračné palivové články. Výzkumníci prostě vzali to, co měli, a vymysleli, jak to udělat líp.
Vápenec se použije pro výrobu cementu
Zachycený vápenec neputuje na skládku. Loď ho vyloží v norském Breviku, kde ho použijí v nejpokročilejší cementárně na světě. Heidelberg Materials tam provozuje první průmyslové zařízení na zachytávání CO2 v cementářském průmyslu.
V červnu letošního roku továrnu otevřel norský korunní princ Haakon. Zařízení zachytí ročně 400 tisíc tun CO2, což je polovina všech emisí závodu. Vzniká tak uzavřený kruh: loď vyprodukuje CO2, přemění ho na vápenec, vápenec se použije na výrobu cementu s nulovými emisemi.
Foto: Redakce inSmart.cz
Lars Erik Marcussen z Heidelberg Materials říká: „Doprava cementu produkuje spoustu emisí a systém od Seaboundu nám ukazuje cestu, jak je snížit a zároveň využít zachycený CO2.“
Námořní doprava chce dekarbonizovat i bez změny pohonu
Námořní doprava vyprodukuje skoro 3 % všech světových emisí CO2. Jde o obrovský sektor a dekarbonizovat ho je pekelně těžké. Baterie? Zapomeňte. Současná technologie prostě nedokáže uživit obří nákladní loď na měsíční plavbě přes oceán. Alternativní paliva jako vodík nebo amoniak? Možná za deset až dvacet let, pokud vůbec.
Proto v dubnu 2025 Mezinárodní námořní organizace konečně zavedla globální uhlíkovou daň. Lodě, které překročí emisní limity, zaplatí 100 až 380 dolarů za tunu CO2. To je dost peněz na to, aby majitelé lodí začali přemýšlet jinak.
„Alternativní paliva jsou vzdálená nejméně dekádu, ale dekarbonizovat musíme už teď,“ říká Alisha Fredriksson, ředitelka společnosti Seabound.
Jaká jsou rizika?
Technologie má i svá úskalí. Když zachytíte 95 % emisí z velké lodi, skončíte s 8,5 tisíci tunami CO2. K tomu potřebujete skoro 11 tisíc tun hydroxidu vápenatého plus váhu všech kontejnerů a zařízení. Je tedy nutné počítat také s váhou celého mechanismu a jeho výstupů.
Seabound má každopádně velké plány. Do roku 2040 chce zachytávat 100 milionů tun CO2 ročně, což je desetina všech emisí z lodní dopravy.
