„Vůbec jsem to netušil.“ Tato věta se po sebevraždě objevuje v rodinách i mezi přáteli. A není to výmluva. Přibližně polovina lidí, kteří zemřou vlastní rukou, totiž předtím nikdy neměla zjevné sebevražedné myšlenky, pokusy o sebevraždu ani diagnózy, které se zvýšeným rizikem obvykle spojujeme. Navenek se vše zdá být v pořádku.

Nová genetická studie ukazuje, že nejde jen o selhání včasného rozpoznání nebo nedostatek psychiatrické péče. Lidé, u nichž sebevražda přišla „bez varování“, se mohou od ostatních lišit už na hlubší, biologické úrovni.

Ne vždy musí být sebevražedné sklony na pohled viditelné. Zdroj: Unsplash

Výzkumníci zjistili, že tito jedinci mají nejen méně psychiatrických diagnóz, ale také nižší genetickou zátěž spojenou s duševními onemocněními, jako je deprese, úzkost, posttraumatická stresová porucha nebo Alzheimerova choroba.

To narušuje zažitou představu, že klíčem k prevenci je hlavně efektivnější vyhledávání deprese. U části lidí totiž problém nemusí spočívat v neodhalené psychické poruše. Mohou skutečně nebýt depresivní, a přesto se ocitnout v extrémním ohrožení.

Hledáme něco, co neexistuje

V takových případech pak další a další screening nemusí přinést žádný efekt, protože hledá něco, co tam jednoduše není.

Výzkum tak otevírá nepříjemnou, ale důležitou otázku: jak rozpoznat riziko u lidí, kteří ho sami nepociťují a nedávají najevo?

Vědci proto začínají zkoumat jiné možné souvislosti, například vliv chronické bolesti, tělesných onemocnění, zánětlivých procesů nebo kombinace zdravotních a životních okolností. Stejně důležité je ale i pochopení toho, co naopak některé lidi chrání a dává jim odolnost.

Studie připomíná, že sebevražda nemá jednu příčinu ani jednoduché vysvětlení. Rozhodující roli hraje vždy souhra biologických faktorů, životních podmínek a konkrétních situací. Právě jejich lepší pochopení může pomoci lépe chránit i ty, u nichž bychom riziko nikdy nehledali.

Zdroj: Doi