Opustit naši planetu a vydat se směrem ke hvězdám, pozorovat a objevovat tajemství všech vesmírů. Mluvíme o expanzích, dobývání či kolonizování dalších planet. Ale dokážeme vůbec tam někde nahoře založit po biologické stránce kolonii? Je vůbec transport semene života ze Země možný?
V roce 1988 poslal tým německých vědců na oběžnou dráhu raketu se vzorkem spermatu býka. Na základě pozdějších testů bylo zjištěno, že sperma bylo schopno mnohem rychleji plavat v nízké gravitaci, přičemž to ale neurčuje, zdali je to pro samotnou plodnost spíše výhoda nebo nevýhoda.
Drobný posun přinesl další test rybích vajíček, která mohla být normálně oplodněna a vyvíjela se během 15denního orbitálního letu. Z toho se dá konstatovat, že krátké cesty do vesmíru nemusí být příliš škodlivé co do reprodukce – přinejmenším tedy u obratlovců.
Došlo ale i na vzorky myších spermií. Ty byly vysušeny mrazem a uloženy ve speciálních nádobách ve vesmírné stanici ISS devět měsíců. Po této době byly navráceny zpět na Zemi a rozmrazeny postupně při pokojové teplotě. V tomto případě bylo zjištěno, že ačkoliv bylo DNA spermií mírně poškozeno cestou, byly spermie schopné oplodnění.
Na ISS je záření více než 100krát vyšší než na Zemi. Průměrná denní dávka 0,5 mSv od kosmických paprsků stačí k poškození kódu DNA uvnitř živých buněk, a to včetně spermií. Mikrogravitace jako taková dělá se spermiemi také divné věci.
Samotné testy vývoje nového myšího embrya především ve srovnání s běžným průběhem oplodnění na Zemi vykazovaly jen malé rozdíly ve svém genetickém kódu. Některé vědecké týmy se dokonce domnívají, že poškozené části DNA ve spermií byly opraveny vajíčkem poté, co došlo k jejich oplodnění.
„Pokud mají být vzorky spermií uchovávány delší dobu v kosmickém prostoru, pak je pravděpodobné, že poškození DNA se zvýší a překročí limit kapacity oocytů (vajíček) na jejich opravu. Pokud se zjistí, že poškození DNA během dlouhodobé konzervace má významný vliv na potomstvo, budeme muset vyvinout metody k ochraně vzorků spermií proti vesmírnému záření, jakým může být například ledový štít,“ uvádí vědecký tým kolem Sayaka Wakayama z university Yamanashi.
Mohou savci, včetně nás lidí, trvale žít a rozmnožovat se v kosmickém prostoru?
Podle profesora Josepha Tashe, fyziologa s podporou NASA na Kansaské univerzitě, jsou nejnovější nálezy zajímavé, avšak je potřeba vést v patrnosti, že ISS bylo poněkud chráněné prostředí, které je nutné chápat jenom jako zkušební zónu pro skutečný vesmírný prostor.
„Oběžná dráha ISS je v ochraně radiačního pásu Van Allena – magnetického pole, které odvádí většinu částeček vysokého energetického záření. Skutečné riziko radiačního poškození na Měsíci i za ním bude tak mnohem vyšší. Vaječníky a varlata jsou nejcitlivějšími orgány jak pro akutní, tak pro chronickou radiaci,“ uvedl profesor.
Proveditelnost reprodukce savců ve vesmíru za pásem Van Allena je tak závislá na vytvoření takového zařízení, které by chránilo spermie, vajíčka a embrya před poškozením. U člověka je pak potřeba řešit nejen otázky fyzické ochrany v průběhu devítiměsíčního těhotenství, ale také zajištění potřebné lékařské, sociální a psychologické péče.
