O výsledek voleb se zajímají analytici, zpravodajci, politici a další jedinci – nás spíše zajímá, jak je na tom v naší společnosti výbušný termín: elektronické volby. Jaké jsou výsledky v zemích, kde již v praxi fungují.

Nehledě na často zmiňovaný případ Estonska není maličká severská země jediným státem, který systém elektronických voleb, známý také pod zkratkou e-voting nebo e-hlasování, využívá; je však pravdou, že u většiny se teprve testuje a některé vyspělé státy, například Nizozemsko nebo Velká Británie, od systému naopak ustoupily. V dubnu pak ke zrušení volby přes internet (bylo možné v zahraničí) přistoupila Francie a například podle Německa jsou elektronické volby dokonce protiústavní.

Celkově vzato je momentální přístup světových vlád spíše negativní – objevování nových a podstatných kybernetických hrozeb je čím dál tím více vystaveno na očích veřejnosti i politiků a mnozí vidí elektronické volby jakožto značně rizikové. Není se čemu divit, hacknout nebo prolomit se dá alespoň nějakým způsobem téměř vše, co je připojeno k internetu.

Co jsou vlastně elektronické volby jako takové? Ač lze o samotném pojmu spekulovat, minimálně jsou o tom, zda je pouze využívána elektronika při sčítání hlasů nebo zda se hlasy samotné skrze elektronické zařízení odevzdávají. V českém prostředí, tak, jak jej chápe politická garnitura, se však jedná primárně o hlasování skrze internet na k internetu připojeném zařízení uživatele, nebo skrze specializované volební automaty.

Hlasování přes internet, kdy může volič svůj hlas poslat jednoduše z domova, se někdy pro rozlišení označuje jako i-voting (v češtině se zatím pojem běžně nepoužívá, nebo minimálně nepřekládá, a dost možná ani nebude, ale pro jistotu bychom jej označili jakožto i-hlasování).

Jak funguje Estonský model hlasování v číslech

Zastánci elektronických voleb poukazují primárně na dlouholeté fungování Estonského systému; voliči mohou hlasovat z domova již od roku 2005 skrze zabezpečený online portál. Funkčnost e-hlasování popírat nelze, podívejme se však na pár zajímavých statistik, které se systému týkají. Než k nim přejdeme – Estonsko je malou zemí i co do počtu obyvatel, podle odhadu z letošního roku je jich pouze 1 352 320, což je o něco méně, než má Praha.

Volby se prozatím v zemi konaly od zavedení systému elektronického hlasování devětkrát – protože však letošní volby proběhly teprve před týdnem, nejsou ještě dostupná analyzovaná data, zaměříme se tedy na předchozí volební příležitosti.

V roce zavedení i-hlasování využilo systém pouze 9 tisíc voličů (přibližně 2 % hlasujících osob), o dva roky později šlo o 30 tisíc osob, v roce 2009 během voleb do Evropského parlamentu pak přišel další nárůst na 58 tisíc. V komunálních volbách ze stejného roku hlasovalo 104 tisíc voličů přes internet a trend pokračoval až do komunálních voleb v roce 2013, kdy nastal propad procenta hlasujících přes internet z počtu oprávněných voličů, kteří svůj hlas odevzdali (viz tabulka). Naopak roky 2014 a 2015 přinesl skokový nárůst voličů, kdy volbám přes internet věřilo 31,3, respektive 30,5 % hlasujících.

Pro srovnání si uveďme, že v roce zavedení voleb šlo k urnám celkem 502 504 voličů z 1 059 292 oprávněných, jednalo se o komunální volby. U komunálních voleb toto číslo povyrostlo na 630 050 hlasujících z 1 086 935 oprávněných voličů. Volební účast poskočila o téměř 11 %, připisovat to však elektronickým volbám bez dodatečných dat však nelze.

Ostatně, jiné volby dávají za pravdu, že zvýšení voličské účasti by nemělo být hlavním argumentem zastánců systémů; při volbách do Evropského parlamentu v roce 2009 volilo 399 191 z 909 628 oprávněných voličů, tedy 43,9 %, v roce 2014 pak pouze 329 766 z 902 873 občanů (36,5 %). Přes možnost volit z pohodlí svého domova u obou voleb byla účast slabá.

U parlamentních voleb Estonska zůstává procentuální účast podobná.

Je pravdou, že nárůst účasti u komunálních voleb je poměrně vysoký, otázkou však je, zda není tento skok způsoben i odlišnými faktory než pouhým internetovým hlasováním – jistě by si to zasloužilo hlubší analýzu od politologů či jiných odborníků. Analýzou internetových voleb se již zabývalo samotné Estonsko, spis z roku 2016 na 224 stranách detailně popisuje desetileté fungování systému a může být vhodným zdrojovým materiálem pro další státy Evropy i světa, které by nad zavedením internetových voleb začaly uvažovat.

Podle jiné, švýcarské studie z letošního roku, je ovšem vliv internetového hlasování na procentuální volební účast obyvatelstva nulový.

Fungovalo by elektronické hlasování i v České republice?

Možná…. Jinými slovy nelze odpovědět – jde o technologií zatracovanou i blahořečenou, jejíž výsledky jsou, stručně řečeno, neprůkazné.

Estonský model kupříkladu funguje tak, že si volič stáhne aplikaci, která zašifruje jeho hlas – ten pak volič opatří digitálním podpisem a tím hlas stvrdí. Tento proces je poměrně dobře zabezpečený; hlasuje se skrze počítač, stvrzení hlasu však probíhá přes mobilní telefon; internetové volby navíc probíhají před těmi standardními a pokud se volič rozhodne, může svůj hlas „vymazat“ tím, že hodí standardní obálku do volební urny.

Je to vlastně docela rozumný systém – nejen, že hlasování přes internet je pouze volitelné, nikoli povinné, probíhá navíc z různých zařízení, lze kdykoli „přemazat“ volbou v reálném světě.

Není důvod, aby e-volby nemohly fungovat i u nás v podobném, dobře zajištěném a zabezpečeném systému; jak moc by bylo řešení efektivní však nelze u náladového českého voliče, tradičně dosti pesimistického, předvídat. Vzhledem k pomalému nasazování elektronických systému na českých úřadech a v české politice je však představa zavedení elektronického hlasování v nejbližších letech spíše úvahou než reálnou možností.

Tak jako tak: dle zkušeností a výsledku během mnoha let testování systému elektronických voleb se zdá, že jsou mnohdy spíše na obtíž, než aby reálně splňovaly svůj účel. Doufejme, že přibude pionýrů typu Estonska, kteří za nás systém odladí a naše republika pak již jen přijde k hotové věci.