Pryč jsou doby, kdy si firmy sesbíraly jakákoliv data co potřebovaly a pak si je za velké peníze volně rozprodávaly. GDPR nebylo vyvrcholením, ale jen logickým důsledkem neustále se zvyšujícího zájmu o to, co se vlastně s našimi osobními údaji děje.
Čteme o tom téměř neustále, hlavně ve spojitosti se sociálními sítěmi a globálními korporacemi. Úniky dat či skandály typu Cambridge Analytica vnímají nejen uživatele ve Spojených státech, ale i my v Evropě. Rozporuplná legislativa Evropské unie, GDPR, silně ovlivnila, jakým způsobem mohou firmy s našimi údaji zacházet.
Ale nejinak je tomu i ve zbytku světa. Tlak na ochranu osobních údajů vychází z pochopení toho, co je internet: tedy že jeho anonymita je v době sociálních sítí iluzí, pokud zrovna nepoužíváme Tor a nevyhledáváme skrze DuckDuckGo.
Faceboook a Cambridge Analytica, Microsoft a Windows, Google a vše
Digitální věk příliš nenahrává pocitu, že jsou naše osobní údaje v bezpečí; mluvíme o „právu na soukromí“, kterého se kupříkladu celebritám nedostává, a v době, kdy má každý smartphone kameru, vlastně ani nemůže.
Není náhoda, že o únicích dat ze sociálních sítí, neetickém prodeji informací uživatelů či prohlubujícím se pátrání po tom, kolik dat o nás vlastně firmy sbírají (odmítám zjišťovat, co o mě Google ví – pravděpodobně více než já) je nyní v médiích tolik. Je to důsledek světa, kdy si technologičtí giganti mohli dělat, co chtěli – sosali tolik informací, kolik bylo fyzicky možné. Data jsou peníze, vždy byly. Až teď tato finanční fontána pomalu hrozí vysycháním.
Internet pomalu odrůstá dětským plenám. Vydržel v nich dlouho, ale ještě aby ne – jedná se o skutečnou revoluci v komunikaci, a nejen v ní: počítače a právě především internet ovlivňují každodenní život jednotlivců na celém světě jako málokterá jiná technologie. Teď už jej navíc začínáme chápat, a proto je čas na pozorování hlubších souvislostí a komplexních aspektů internetu: proč se na něm chováme tak, jak chováme, kupříkladu.
Informace a soukromí v digitální éře
Součástí toho je právě také poptávání se po tom, co se s našimi informacemi děje. Nemáme problém své příběhy sdílet na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu; ba naopak, zatím se zdá, že čím mladší generace, tím otevřenější. Sdílejí svůj život se zbytkem světa. Pro dnes už dávno dospělé generace, ty, které ještě zažily dětství bez elektroniky nebo jen s minimem (řekněme přibližně do počátku 90. let, byť hranice je samozřejmě individuální) je podobné chování méně běžné. Ale to je normální, jde nejen o záležitost věku, ale také dalších sociálních a psychologických faktorů.
Jenže tato otevřenost má své hranice. Co se na internet jednou dostane, to už tam také zůstane: staré pravidlo, dodnes dobře platné. Uživatelé jako kdyby říkali: je to tu, v pořádku. Ale to neznamená, že to můžete šířit dál, prodávat, přeposílat nebo s tím jakkoli disponovat, aniž bych k tomu svolil. Facebook, Google, Microsoft, Amazon a další milují informace uživatelů, protože pro ně představují významný zdroj příjmů, jednoduchou a spolehlivou monetizaci. Ale příjmy klesají.
S tím souvisí i problém duševního vlastnictví. I ten se chystá Evropská unie nově řešit dalšími směrnicemi, normami a legislativními opatřeními. Když to nejde po dobrém, půjde to regulacemi.
Internet se vyprofiloval a to, jak jej používáme, už se bude měnit méně, pomaleji než dřív, minimálně dokud nepřijde nová významná inovace typu kvantových počítačů. Do té doby je však mnoho co řešit a tím nejdůležitějším je, zdá se, soukromí.
