Asi každého alespoň jednou za život napadlo, zda bychom se mohli provrtat skrze půdu pod našima nohama na druhou stranu. Doug Wilson, výzkumný geofyzik z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře, popsal pro server Live Science extrémní podmínky uvnitř naší planety, kvůli nimž by to zřejmě možné nebylo. Alespoň zatím ne.
Sověti se v roce 1983 provrtali do hloubky více než dvanácti kilometrů. Trvalo jim to neuvěřitelných třináct let. Tento nejhlubší vrt světa se nachází na poloostrově Kola u města Zapoljarnyj v severozápadní části země.
Co kdybychom se pokusili provrtat hlouběji? Nebo ještě lépe – co kdybychom se pokusili provrtat skrze střed naší planety na její druhou stranu? Experti se shodují, že to je představa vhodná spíše do nějakého sci-fi.
Zemský průměr činí 12 756 kilometrů. Lidstvo tak zatím doslova pouze klouzalo po povrchu. Foto: Pixabay
My ve skutečnosti nevíme, jak svět pod našima nohama vypadá. Rentgenovat nám ho ale pomáhají seismická ohniska při zemětřeseních. Podle získaných dat lze alespoň odhadnout, co by nás při cestě do středu Země potkalo.
„Zemský průměr činí 12 756 kilometrů, takže hypotetické vrtání skrz celou planetu by vyžadovalo obrovský vrták a desítky let práce,“ podotkl Wilson. První vrstvou k provrtání by byla zemská kůra o tloušťce 50 kilometrů pod oceány a 70 pod pohořími.
Během vrtu by se velmi rychle zvětšoval atmosférický tlak. V případě úspěchu bychom se provrtali do Mohorovičičovy plochy diskontinuity, označované jako MOHO. Tato vrstva tmavé, husté horniny, na níž se odrážejí a lámou seismické zemětřesné vlny, odděluje kůru od pláště.
Cesta do středu Země
A za ní už se nachází zemský plášť. Vzniklou díru bychom museli vyplňovat vrtnou kapalinou, aby se nezhroutila. Při pokusu provrtat se do středu naší planety by bylo vhodnější zvolit mořské dno. Jako taková kapalina totiž skvěle může fungovat směs bahna.
Ta obsahuje prvky, jako je například baryum. Hmotnost kapaliny pak vyrovnává tlak uvnitř vrtu s tlakem okolní horniny. Tato kapalina je taky důležitá ke snižování teploty ve vrtu. Vrták by však i přesto musel být vyroben ze speciální slitiny obsahující např. titan.
Klasický vrták z nerezové oceli by se vlivem extrémní teploty přes 1400 stupňů roztavil. Pokud by vrták odolal, ocitl by se 2 900 kilometrů pod zemským povrchem, tedy u vnějšího zemského jádra tvořeného tekutým železem a niklem.
Lidstvo chce zamířit k jiným planetám. Svět uvnitř Země však zatím vůbec neznáme. Zdroj: Unsplash
Tady už by dosahovala teplota čtyř až pěti tisíc stupňů. Pokud by se nám nepodařilo dopravit do hloubky tisíců kilometrů chladící kapalinu, která by supervrták neustále chladila, roztavil by se, doplnil Damon Teagle, profesor geochemie na Southamptonské univerzitě.
Pokud by se jej podařilo chladit, v hloubce pěti tisíc kilometrů by se blížil do středu Země a dosáhl vnitřního jádra s natolik intenzivním tlakem, že i přes pekelné teploty zůstává substance z niklu a železa pevná. Během vrtání směrem do středu by vrták vtahovala zemská gravitace.
Jaká je gravitace ve středu Země?
To by ustalo přesně ve středu Země, kde je gravitace téměř nulová. Proč téměř? V ideálním modelu homogenní sférické planety je gravitační síla ve středu planety nulová. To je dáno tím, že gravitační síly působící z různých částí planety se vzájemně vyruší. Ve skutečnosti je Země však nehomogenní, takže přesná síla gravitace ve středu není přesně nulová, ale je velmi malá.
A odsud už by vrták pokračoval směrem vzhůru k druhé straně planety. Vrátil by se zpět přes vnější jádro, plášť a kůru. Cesta na druhý konec planety by byla opět extrémně dlouhá. Trvala by desítky let. Ale jak vědec potvrzuje – je to sci-fi, které ani nedává velký smysl.
Zdroje: Live Science
