Podstatná část dnešních suchozemských živočichů se vyvinula v oceánech a až postupem času se podle vědců naučila dýchat vzduch a chodit po souši. Jak ukazuje výzkum evoluce u velryb, jejich předci byli čtyřnozí savci, kteří se postupně adaptovali na život ve vodě. 

V roce 1992 paleontolog Hans Thewissen během svého výzkumu narazil na kostru tvora v pákistánské poušti. Společně se svým týmem kostru opatrně rozebral na jednotlivé kosti a ty opatrně zabalili a připravili k odeslání do laboratoře ve Spojených státech. „Byl jsem frustrovaný… Měl jsem kompletní kostru v dřevěných bednách a netušil jsem o jakého tvora jde,“ zmínil vědec.

Thewissenova zvědavost však byla velká a tak ještě na místě několik kousků opět rozbalil. Jedním z fragmentů byla část lebky kolem ucha, která byla nezvykle těžká, což by znamenalo, že nejde o tvora podobného slonům a mrožům, jak vědec předpokládal. „Poté jsem vybalil dolní čelist a hrklo ve mě. Došlo mi, proč ono ucho vypadlo tak zvláštně – jednalo se totiž o velrybu,“ doplňuje Thewissen. 

Velké zadní končetiny a charakteristiky velryby

Objev znamenal převrat v chápání evoluce velryb. Kytovec s velkými zadními končetinami změnil myšlení vědců a dostal jméno Ambulocetus natans. Zemi tento tvor obýval před 50-80 miliony let, kdy započala jeho cesta ze souše do vody. Tím se opět otočil proces, který 200 milionů let předtím nastolili první tvorové, kteří z oceánů vyrazili na souši.

Evoluce ale nikdy nejde po stejných vyšlapaných cestičkách. Kytovci se adaptovali odlišně a nevyvinuly se nich žábry, naproti tomu se utvořila řada jiných vlastností pro adaptaci na vodní prostředí.

Indohyus: Dávný prapředek kytovců

Ještě, než se tvor proměnil v předka dnešní velryby (prakytovce), pohyboval se po Zemi jiný předek těchto kytovců. Paradoxně šlo o malého tvora o velikosti kočky, který však stavbou těla připomínal spíše dnešního jelena a patřil mezi sudokopytníky podobně jako krávy, žirafy, ovce a prasata.

Lebka těchto tvorů má podobně jako velryby specifickou kost (auditory bulla) ve středním uchu, což byla pravděpodobně adaptace zlepšující sluch pod vodou.  Pokročilá analýza DNA ukázala, že dnešní hroši a další artiodaktyly jsou dnes nejbližšími žijícími příbuznými velryb.

Až se tedy budete někdy zamýšlet jak se vyvíjely velryby, budete vědět, že tvorové nejprve vylezli na souši a následně se opět vrátili do vody. Evoluce má zkrátka rozmanité cesty.

Zdroj: Anmm