K nejvyššímu německému soudu se dostal případ odsouzeného vraha, který se domáhal svých práv. V roce 1982 byl muž odsouzen za dvojnásobnou vraždu. Po odsezení trestu však zjistil, že své jméno snadno nalezne na internetu ve spojitosti se zmiňovanými vraždami. Rozhodl se využít svých práv a zažádal o smazání záznamů z internetu. A povedlo se.
Vyhledávače muži bránili v zapojení do společnosti
Kauza přitom není žádnou novinkou. Odsouzený se již několikrát obracel na soudy. Chtěl využít tzv. práva být zapomenut. To ošetřuje Obecné nařízení o ochraně osobních údajů, notoricky známé jako GDPR. Přitom nikdy neuspěl. Až nyní jeho odvolání vyslechl ústavní soud a žádosti vyhověl.
Právo na zapomnění či právo být zapomenut je právo být zapomenut v internetovém prostředí, přesněji nebýt na standardní vyhledávací dotaz vyhledán internetovým vyhledávačem. Má sloužit k ochraně osobnosti před stránkami, které mohou ovlivnit pověst osoby.
Ústavní soud rozhodl na základě několika faktorů. Hlavním argumentem žadatele bylo, že se nemůže řádně začlenit zpět do společnosti. Jeho jméno se objevovalo ve výsledcích vyhledávání v internetovém archivu časopisu Der Spiegel. Celé jméno je zaznamenáno v článcích z let 1982 a 1983.
V roce 2002 byl muž po odpykání trestu propuštěn. A ani po dvaceti letech nebylo na jeho dvojnásobnou vraždu zapomenuto. Když se o sedm let později dozvěděl, kde všude jeho jméno figuruje zahájil legální kampaň za odstranění informací z archivů.
Měli bychom zapomínat na vrahy?
Rozhodnutí německého ústavního soudu je kontroverzní. Ať už s ním souhlasíte, či ne, rozhodně kauza ukázala důležitý aspekt. A to ten, že i usvědčení vrazi mají právo na ochranu osobních údajů. Ústavní soud tím vysílá zprávu, že porušování takovýchto práv nebude bráno na lehkou váhu za žádných okolností. Právní zástupci a soudci si verdikt také chválí. „I v případech a závažných zločinech, jako je vražda, mají pachatelé právo na zapomenutí a novou šanci ve společnosti,“ řekl právní zástupce poškozeného Christian Solmecke.
Rozhodnutí neznamená, že se nyní budou muset z archivů smazat veškerá jména usvědčených vrahů, či že se snad nesmí zveřejňovat. Sice soud zamítl argumenty společnosti, že má právo na sledování závažných zločinců, nicméně zakázat o nich psát nemůže. Je zde pouze možnost, že si z nich zločinci v budoucnu vyžádají výmaz jejich jmen.
Podle Solmeckeho by měl soud vždy jednotlivé případy posoudit a rozhodnout, zda-li uplynulo již dost času a žádost o odstranění starých záznamů je oprávněná. Soud totiž nikterak nepopírá právo společnosti být informován. Ale pouze v řádné a relevantní době.
