„Američtí vědci zjistili, že lidé věří všemu, co američtí vědci zjistili.“ Známá průpovídka, nad kterou se nejspíš každý z nás pousměje. Úsloví o amerických vědcích známe všichni moc dobře, nejspíš díky tomu, jak se na nás spolu s dalšími jemu podobnými denně hrne ze všech možných koutů internetu a jiných médií. Při jeho přečtení si nejspíš pomyslíme, jak dobře ukazuje na slepou důvěřivost některých lidí, s přesvědčením, že my takoví nejsme.
V tomhle banálním vtipu je však jedna hluboká pravda, kterou bychom neměli brát na lehkou váhu. Náš svět je plný výsledků různých „výzkumů“ a „průzkumů“, které nemusejí být vždy tak důvěryhodné, jak se na první pohled zdá. Říkáme si, že tohle přece moc dobře víme. Dokážeme přece odlišit solidní zprávu od „hoaxu“. Ale je tomu v případě výzkumů veřejného mínění skutečně tak?
Výzkumy veřejného mínění nás mají především informovat o tom, co si lidé v našem okolí myslí. Mají nám pomoct chápat, co se ve společnosti děje, a orientovat se v čím dál tím složitější síti názorů. Kromě toho také pomáhají předvídat, jak se budou mínění a postoje lidí dále vyvíjet, například před volbami. Je však nutné si uvědomit, že kromě toho mají také moc naše názory a s tím i naše chování ovlivňovat.
Ne každý „výzkum“ je navíc tak docela věrohodný, což si v době, kdy jsme dennodenně zahlcováni obrovským množstvím různých informací, často ani neuvědomujeme. Nemáme zkrátka čas každou z nich podrobně ověřovat. A v případě výzkumů veřejného mínění mnozí z nás dokonce ani nevědí jak. Necháváme sebou manipulovat, aniž bychom cokoli tušili…?!
„Spirála mlčení“ – jsme skutečně tak neovlivnitelní, jak si myslíme?
Výsledky výzkumů veřejného mínění nás ve skutečnosti ovlivňují víc, než si většina z nás myslí. (Dokazují to dokonce i samy výzkumy, což jistě není překvapivé.) Pokud se v nich dočteme, že se nacházíme v „sedmdesáti pěti procentech Čechů“, kteří si myslí, že psi jsou lepší než kočky, bezděky nás to uklidní a utvrdí v našem přesvědčení. Vždyť totéž si myslí většina populace!
O tom, jak názor většiny ovlivňuje názor jednotlivce, hovoří třeba teorie o „spirále mlčení“. Podle ní lidé neustále sledují takzvané „názorové klima“, které se ve společnosti kolem nich vytváří, a v případě, že se s ním jejich osobní názor neslučuje, ho ze strachu z nesouhlasu okolí raději nevyjadřují. Tím se některé názory stávají víc a víc umlčovány, a roztáčí se tak pomyslná spirála, která pomáhá převládajícím myšlenkám udržet se.
- Mohlo by vás zajímat: Polopravda horší lži: Jak rozpoznat lež a manipulaci s informacemi na internetu?
Velmi dobře je to vidět na příkladu voleb. Zveřejňování výsledků průzkumů volebních preferencí je v některých státech v období těsně před volbami nezákonné. Důvod je ten, že takové výzkumy velkou měrou ovlivňují to, ke komu se voliči nakonec přikloní. Dochází k takzvanému „bandwagon“ efektu, tedy k tomu, že se ti, kteří doposud nebyli rozhodnutí koho volit, a voliči stran, které by podle průzkumů neměly ve volbách velkou šanci uspět, raději přikloní k jednomu z „lídrů“.
Není výzkum jako výzkum
Výzkumy veřejného mínění je ve skutečnosti třeba rozdělovat do dvou, více či méně se prolínajících kategorií. Těmi prvními jsou výzkumy skutečně vědecké, respektive sociologické, a tím pádem poměrně důvěryhodné. Podléhají řadě pravidel a kontrolních mechanismů, které zamezují jejich ovlivnění. Jedná se hlavně o správný způsob výběru takzvaného „reprezentativního vzorku“ obyvatel, tedy malé časti populace, která musí svou strukturou (rozložením pohlaví, věku, zaměstnání, náboženského vyznání a podobně) dokonale odrážet celek. Toho je dosahováno speciálními typy výběru, které se opírají o podrobné informace o populaci, a vysokým počtem respondentů, pohybujícím se většinou v řádech tisíců.
Důležitá je také formulace a pořadí otázek, které jsou lidem v dotazníku kladeny. Co je však nejdůležitější, je fakt, že informace o tom, jakým způsobem byli respondenti vybíráni, kolik jich bylo a jak vypadaly otázky, které jim byly kladeny, jsou volně dostupné, a každý si je tedy může sám ověřit.
Opakem toho jsou „výzkumy“, které se takovými pravidly neřídí. Ke svým závěrům docházejí obvykle velmi spletitými a nepřehlednými cestami, které ovlivnění (ať už nevědomé či přímo chtěné) nijak nevylučují. Často se jedná o různé „ankety“ a volně přístupné internetové „dotazníky“, které nijak nedbají na to, kdo je vyplňuje. Na tom, kde jsou taková anketa či dotazník umístěny, přitom velmi záleží. Představme si třeba situaci, kdy se budeme ptát na otázky ohledně zdravého životního stylu… Výsledky budou určitě jiné, pokud svůj dotazník umístíme pod článek o hubnutí, a ne například na stránky McDonald’s.
Podobně tomu je také v případě různých „bleskových výzkumů“, prováděných tazateli s blokem a tužkou v ruce, kteří celý den postávají na jednom či více místech. Jsou to obvykle místa, která si sami vyberou, a dotazují se u toho kolemjdoucích, kteří se jim zrovna zalíbí. Představte si, jak odlišně budou výsledky takového výzkumu vypadat, když se tazatel bude ptát na názor respondenta na sociální média a bude při tom stát před vysokou školou a ne například před domovem důchodců. Jak se budou lišit podle toho, jestli bude tazatelem zpěvák punkové kapely nebo učitelka ve středním věku…
Kde je zakopaný (výzkumný) pes?
Až potud to zní celkem jednoduše, hlavní problém ale spočívá v tom, že „nevědecké“ výzkumy jsou často vydávány za „vědecké“. A mnohdy není tak úplně jednoduché je od sebe odlišit. Dokazuje to například kauza kolem serveru Aeronet, jehož články plné neověřitelných a často přímo lživých informací byly na sociálních sítích hojně sdíleny, a to dokonce i některými významnými, veřejně působícími osobnostmi, což těmto smyšlenkám dodávalo na autoritě a pravdivosti. S výzkumy veřejného mínění je to podobné. I výzkumům, které se neřídí pravidly, kterými by se řídit měly, dodává na autoritě věrohodně znějící název výzkumného ústavu a dostatečně sofistikovaně formulovaná zjištění.
Jak se tedy chránit před manipulací lživými výzkumy? Podobně, jako se chráníme i před jinými neověřenými a lživými informacemi, které se na nás každý den hrnou – zdravou kritičností. Abychom se nestaly snadno ovlivnitelnými loutkami, je potřeba naučit se na informace hledět vždy malinko nedůvěřivě.
Je zkrátka nezbytné vypěstovat si pohled, který bude k výzkumům veřejného mínění přistupovat poněkud kriticky. Musíme být připravení v případě potřeby pátrat po tom, kde a jak byly jejich výsledky získány. A hlavně – dobré jméno ještě není zárukou pravdivosti.
