Vymírání živočichů na rozhraní období perm-trias bylo zřejmě největším v historii Země, a ukončilo existenci obrovského množství druhů. Moderní odhady hovoří o vyhynutí přibližně 81 % (nebo více) všech vodních a suchozemských druhů živočichů.

Teorií, proč se tak stalo (nešlo o okamžitou událost, trvala stovky tisíc let), je mnoho, a zřejmě jde o kombinaci několik faktorů. Změna v salinitě moří, výlevy lávy, pokles mořské hladiny a nedostatek kyslíku v atmosféře je jen několik ze zmiňovaných možných vlivů. Vulkanická činnost zřejmě hrála důležitou roli (Sibiřské trapy) spolu se zhroucením ekosystémů vlivem drastických změn.

Lystrosaurus murrayi, jeden z mála druhů, které hromadné vymírání přežily. Zdroj: Nobu Tamura – spinops.blogspot.com, CC BY 3.0

Nejnovější výzkum Floridské státní univerzity se však zaměřil na jiný klíčový faktor, zřejmě úplně nejdůležitější ze všech – výkyvy v množství kyslíku v atmosféře i v oceánech.

Největší vymírání v dějinách

Obyvatelé oceánů, velcí i malí, byli postiženi permským vymíráním ještě více než suchozemští živočichové. Zatímco na povrchu vymřelo přes 70 % živočichů, v oceánech to bylo až 96 %.

Asteroid, který vyhubil většinu dinosaurů, je zase dalším příkladem vymírání (a to na konci křídy). Dinosauři se objevili až po permském vymírání. Ptáci jsou mimochodem potomci dinosaurů, nelze je tak považovat za zcela vyhynulé.

Ve studii publikované v peer-reviewed magazínu Nature Geoscience se vědci opírají o předchozí studie, které mluví o snížení množství kyslíku v atmosféře a v oceánech. Tento proces byl považován za postupný a relativně pomalý.

Historie vymírání vodních živočišných druhů; největší čáru mezi Permem a Triasem – „End P“ neboli konec Permu – značí právě permské vymírání. Zdroj: Dragons flight – GNU Free License. Poznámka: Extinction Intensity neměří přímo procento vyhynulých druhů.

Floridští vědci však přišli s nečekaným závěrem – na počátku vymírání se naopak množství kyslíku velmi rychle zvýšilo, než začalo opět klesat. Zvýšení množství kyslíku v atmosféře a v oceánech mělo trvat „jen“ několik desítek tisíc let, což je na poměry samotného vymírání a procesů Země opravdu krátké.

Důvod náhlého přívalu kyslíku vědci neznají. Spekulují, že mohlo jít o kontinuální vulkanické erupce na masivním území, což by odpovídalo předchozím poznatkům.

Stará historie, nové poznatky

Ve studii odborníci spekulují, že masivní vymírání oceánských živočichů bylo důsledkem právě rapidního zvýšení a opětovného snížení množství kyslíku ve vodě; pouhé kontinuální klesání by nemuselo takové škody způsobit. Největší zodpovědnost za tyto výkyvy zřejmě měla dlouhodobá sopečná činnost.

Vulkanická činnost hrála roli ve většině velkých vymírání, ne-li ve všech. Patří mezi nejdestruktivnější události v historii naší planety. Zdroj: Pixabay

Oceánům trvalo miliony let, než začaly opět podporovat život ve velkém množství.

Vědci nyní plánují prozkoumat i další známá historická vymírání druhů; chtějí vědět, zda i v dalších případech bylo na vině snížení nebo zvýšení množství kyslíku v atmosféře či ve vodě. Zajímá je také, zda by zjištění z prastarých stádií vývoje Země mohla mít vliv na budoucnost člověka.

Zdroj: Floridská státní univerzita