Nová éra přináší i nové výzvy, nové skutečnosti a neodzkoušené situace. Je těžké se zde poučit z historie, neboť tu zkrátka píšeme nově – a my jako jedni z prvních. Součástí dosud netušeného světa je i problém našich krátkých životů: a nesmrtelnost těch internetových.
Není to příjemné téma, to víme: nicméně, bohužel, nutné prodiskutovat. Smrt je konec konců součástí života.
„Co se jednou dostane na internet, to už nikdy nelze vzít zpět,“ říká velmi moudré pravidlo. A skutečně to tak bývá: jistě, pokud omylem na Facebook nahrajete špatnou fotku a do pár minut ji dáte pryč, máte slušnou šanci, že si ji ještě nikdo nestihl stáhnout. A budete moci doufat, že si Facebook údajně smazanou fotku někam tajně neukládá. Nebyl by jediný.
„Toho jsem znal, na Facebookové zdi má epitaf…“
Ale pokud na internet nahrajete cokoliv kontroverzního nebo osobního, s téměř absolutní jistotou už tato data bude mít k dispozici celý svět.
E-mailové účty. Virtuální peněženky. Mobilní aplikace. Sociální sítě. Internetové vyhledávače. Cookies prohlížeče.
Facebook má přes 2 miliardy aktivních uživatelů; e-mailů je přes 4 miliardy
Na konec života se někteří z nás připravují: pojištění, nebo nějaké ty peníze stranou na vlastní pohřeb, to je docela běžné. Ale co s naší digitální stopou? Přežije nás? Neposlouží jako jakýsi virtuální náhrobek, který dost možná velmi nepřesně shrne náš život pro budoucí generace, které k němu náhodou zabloudí?
Ta data se totiž nikam neztratí a zákony v tomto případě moc nepomáhají – vše je příliš nové, neznámé, neuchopitelné. Obvykle, pokud člověk zemře, práva k majetku získává nejbližší člen rodiny, manžel či manželka, nebo osoba napsaná v poslední vůli. U digitálního prostoru je však situace, zjednodušeně řečeno, nejasná.
Sociální sítě, Facebook nebo Instagram, mají pravidla docela dobře nastavená: v nastavení je dokonce možné si zvolit, zda po ohlášení úmrtí bude profil smazán, případně zda skutečně poslouží jako jakýsi virtuální náhrobek. Ovšem stále je nutné toto nastavení zapnout a nastavit a není špatné, aby přístup měl i někdo další z rodiny – a mohl i v budoucnu případně účet spravovat.
Situace se však dá řešit jinak, elegantněji. Navzdory dobrým radám ke tvorbě hesel není špatné mít je bezpečně sepsány a uloženy na tištěném papíře ve složce s nejdůležitějšími osobními dokumenty; v naprostém bezpečí před zraky jiných lidí, nicméně přesto přístupné v případě toho nejhoršího. Zabráníte tím i možnému zneužití vaší digitální identity nekompetentní osobou. Nebo mít software na správu hesel, a centrální heslo rovněž mít podobným způsobem poznamenáno. Automatické přihlašování třeba na domácím počítači je v takovém případě rovněž dobrou praxí.
Věc trochu komplikuje dvoufázové, nebo ještě mnohem hůře biometrické zabezpečení: ale toho zatím ještě tolik není, a spolu s přístupy k internetu mít někde pro případ nouze napsáno i heslo do chytrého telefonu je rovněž realistické.
I tak však nejde o větší problém, jen o trochu zdlouhavější záležitost. S poskytovateli digitálních služeb obecně nebývá problém se dohodnout: Google, Twitter a mnoho dalších firem zcela běžně jedná s pozůstalými a svěřuje jim do rukou možnost se svobodně postarat o digitální stopu zemřelého.
Inspirace: ZDnet
