Hned po vydání jsme Half-Life: Alyx zakoupili a zjišťovali, jak na tom nové dílo legendárního studia Valve je.

Karanténa má pro řadu lidí tu výhodu, že přičichnou ke svým prachem zapadaným počítačům a vypraví se do cizokrajných světů; a občas třeba i do těch virtuálních. My se vypravili do posledního kousku Valve, které v posledních letech spíše jen spravovalo Steam, než že by se pouštělo do něčeho většího. To bylo ale zřejmě jen na první pohled.

Half-Life: Alyx patří mezi nejočekávanější hry letošního roku. Splnila své sliby? To je těžké s jistotou říct, ale jedno je jisté: Nový Half-Life je skvělá hra. Neříkáme, že je skvělá na poměry VR: Nikoli, jde prostě o opravdu dobrou videohru v porovnání s čímkoliv.

Prozatím jsem z příběhové prequelu série Half-Life odehrál přibližně 3 hodiny a mísí se ve mně dosti různorodé pocity, nicméně jen málokdy negativní. Pojďme si je postupně rozebrat.

Headcrab už není jen nebezpečí, headcrab je děs, hrůza a panika.

Half-Life si v mém seznamu VR her zapsal dosti zajímavou prvotinu; jde o první VR aplikaci, v níž jsem se cítil fyzicky znechucen natolik, že jsem při některých činnostech zavíral oči. Nechci se pouštět do spoilerů, ale ve chvíli, kdy potřebujete prolézt oknem, ve kterém visí mrtvola a vy ji chcete odklidit, je to opravdu nechutná činnost – což je ale naprosto správně.

A co teprve první, a vlastní i všechna další, setkání s headcraby. Už to není jako v Half-Life 2, kde na vás skočí, ubere pár hitpointů, vy pokrčíte rameny a spokojeně ho v klidu odstřelíte pistolí, brokovnicí nebo čímkoliv dalším, co zrovna máte po ruce.

Ne, tohle je boj o život. Adrenalin proudí v žilách, tep se zvedne a studený pot stéká po zádech. Přeháním? Opravdu moc ne. Pečlivou a promýšlenou střelbu – nábojů není mnoho – střída zběsilé vyprázdnění zásobníku kamkoliv kromě útočícího headcraba. Minete, ale on ne. Skočí vám na hlavu, tam, kde máte fyzicky svůj headset.

Nestydím se přiznat, že při prvním takovémto útoku jsem si strhl z hlavy headset, který na recenze používám (Oculus Rift S). Nádech, výdech, načtení hry a jedeme znova, tentokrát s větším klidem. Při dalších setkání s headcraby se opět panika dostaví, ale už je to lepší; dokonce se mi jednou podaří headcraba z hlavy odtrhnout. Možná jsem u toho křičel. Možná jsem u toho pak oddychoval jako po uběhnutí maratonu; ale určitě to byl nezapomenutelný prožitek.

Ano, Valve to opět dokázalo. Ohraní a prastaří nepřátelé, které už mnozí z nás odepisovali do zhusta popsaných stránek videoherní historie, se ve virtuální realitě promění v něco zcela hrůzostrašného.

Genius loci

Co se týče vzhledu, není naprosto co vytknout; Half-Life: Alyx v tomto případě dostálo očekáváním, a v mnohém je i překonalo. Okolí je ztvárněné vysoce realisticky a interaktivně. Vše vypadá nádherně, třeba taková jednoduchá izolepa nádherně odráží světlo, připadáte si, že ji skutečně držíte v rukou.

Grafická špička jen dokresluje celkovou báječnou atmosféru. Hudební podkres je tradičně výtečný, lokace jsou navrženy propracovaně, inteligentně a hlavně tak, aby se hráč ani na jedinou sekundu nestihl nudit. Pořád je o čem přemýšlet. Nevyskočí na mě za těmito dveřmi headcrab? Potřebuji teď s sebou vzít spíše granát nebo léčivou injekci? Místa není neomezeně, v batohu skladujete jen náboje a jakési věcičky sloužící k vylepšování zbraní. Zbytek si připevňujete na lokty, ale místa jsou jen dvě – a to hráče nutí vybírat si dle situace a možností.

Taktéž nábojů není neomezeně. Musíte přemýšlet nad jejich spotřebou, dobře mířit, a hlavně šikovně využívat okolní prostředí ke své výhodě. Nač plýtvat několika zásobníky, když můžete všechny zombie v okolí nakrásně zapálit jediným výstřelem?

O technické vyspělosti nového Half-Lifu se také sluší zmínit. Po třech hodinách hraní, a to krátce po vydání hry, jsem se nesetkal s žádným bugem, ale ani třeba s nějakým zaseknutím nepřátel nebo předmětů, s vadnými pixely, s nedobře se otevírající skříňkou, skutečně s ničím. Vše je plně plynulé, přirozené. Nepřemýšlíte nad tím, které dveře asi tak půjdou otevřít a za které šuplíky jde vzít. Poznáte to, protože to je stejné jako ve skutečnosti.

Horor, FPS či fyzikální simulátor?

A co to je za žánr? No, to už je těžší. Střílíte docela často, ale hodně času trávíte také hádankami. Zdaleka největší množství hry (tedy, v prozatímních 3 hodinách) se ovšem plížíte potemnělými podzemními lokacemi a snažíte se nedostat infarkt při dalším potkání headcraba. Nejblíže má tedy nový Half-Life, překvapivě, asi k atmosférickému hororu.

Pozor, žádné jumpscary vás ale (naštěstí?) nečekají. Tvůrci velmi dobře rozpoznali, že by se pak až příliš velká skupina hráčů mohla bát novinku hrát (já určitě) a proto se vám nestane, že by vám z ničeho nic spadl headcrab na hlavu. Překvapení je hodně a existují velmi napjaté a nečekané situace, ale vždy máte alespoň kratičkou dobu na reakci – a to stačí.

V neposlední řadě jde také o to samé, co byl původní Half-Life, tedy videoherní fyzikální simulátor. Hře VR prostředí neskutečně sluší ze všech možných hledisek.

Prozatím se vyhneme konečnému hodnocení, protože přeci jen, 3 hodiny hry nestačí a, byť to nečekám, může se dostavit třeba pocit repetitivnosti nebo nudy. Z toho, co se nám zatím podařilo zahrát, ale Valve uspělo.

Jde o revoluci? Ne, je to pořád „jen“ hra, přes všechny její klady a perfekcionismus Valve.

Jde o důvod, proč si koupit VR headset? Ano, dost možná ano.