Platformy sociálních médií jsou v tomto ohledu roztříštěné a dopouští se protichůdných rozhodnutí. Řešení nebude tak jednoduché, ale ignorovat ho není cestou vpřed.
Ačkoliv nejsledovanější je Facebook a jeho absolutně nefunkční politika částečně automatizované správy příspěvků, své problémy mají s šířením fake news i všechny ostatní sociální sítě; i servery, které lze jako sociální média označit jen s přivřenýma očima.
Twitter dává vyšší míru tolerance politikům; běžným uživatelům nikoliv. Facebook vidí hlavně střet mezi cenzurou a svobodou slova, a přestože občas označuje některé příspěvky jako dezinformační, běžně je nechává na serveru dostupné. Opakovaně ale třeba blokoval příspěvky, v nichž se vyskytlo jméno britského dezinformátora Tommyho Robinsona, nehledě na obsah.
Reddit se snaží situaci kontrolovat, ale nemá na to peníze ani pracovníky – ani systém. Instagram je spravován podobně jako Facebook, YouTubu dominují dvě kampaně: Od těch, kdo dezinformace šíří, a od těch, kdo je vyvrací. Je plný konspirací o tom, že Země je placatá, a videí, které na to reagují pomocí vědeckých důkazů. Úplně stejně se zde šíří ruské a další dezinformace.
State actors: Dezinformace jsou dílem států
Šíření polopravda a lží nejvíce prospívá jednotlivým politickým subjektům – lidem a stranám. Pokud však vezmeme dezinformace jako masivní, organizovanou, mnohaletou činnost, pak se hodí do vínku i přímo státům.
Je to prastarý koncept, s nímž souvisí pojmy jako propaganda nebo „historie patří vítězům“, jen podpořený novými technologiemi a internetem. Jde o přesvědčení části populace, veřejného mínění či dokonce vlastních občanů o „verzi pravdy“, která se zemi nejvíce hodí do vínku. I proto jsme se dosud s nejmasivnějšími fake news kampaněmi setkali v případě amerických prezidentských voleb, anexi Krymu a válce na východní Ukrajině.
Dezinformační kampaně ale nejsou pro Česko nezajímavým, okrajovým a zahraničním vlivem. Už jen to, že jeden z nejčtenějších českých „médií“ ParlamentníListy, mezi dezinformační média patří, svědčí o nedobré situaci v zemi. Ruský Sputnik je též populární, a o jeho propagandistických metodách ani není sporu.
To, jak masivně fake news kolotoč jede, ukazují nedávná data serveru Seznam Zprávy. Naznačuje také dominanci Ruské federace se servery jako AC24 (neplést se satirickým serverem AC247), Sputnik a Aeronet. Nejčastějšími cíly je kritika vojenské politiky USA, Ukrajina, Donald Trump, NATO nebo nedávná aféra s pomníkem krvavého maršála. Ten je logicky rozporuplnou postavou: Na jednu stranu osvoboditel Evropy (který ji spolu s ostatními na dlouhá desetiletí záměrně vrhl do sféry vlivu Sovětského svazu, z níž nebylo úniku), na druhou stranu byl Ivan Koněv muž, který pomáhal krvavě potlačit maďarskou revoluci.
Běh na dlouhou trať
Na druhé straně spektra máme krajně pravicové deníky šířící dezinformace hlavně vůči židům a Izraeli (v případě Pravého prostoru někdy i pozitivně), kritiku současné společnosti a vlády ČR, ekologie, migrace a Islámu a podobně. Témata se často překrývají s proruskými médii, byť mnohdy jsou pojata odlišným způsobem.
Mezi ty, kteří se v ČR proti dezinformacím vymezují, patří třeba Neovlivní nebo Manipulátoři, oba servery se dlouhodobě pokouší šířené lži vyvracet. Analýzy vyjádření politiků dělá zase Demagog.
Problém ale spočívá v tom, jak šíření dezinformací zabránit. Argumentace svobodou slova je do jisté míry účinná, a hlavně lhaní je v praxi jen velmi těžko postižitelné. Je také účinné hlavně při aplikaci na konkrétní skupiny obyvatelstva, které se sdružují a ve svých názorech opakovaně podporují; vyvracet dezinformace přímo jim poté připomíná souboj Davida s Goliášem.
Dokud sociální sítě nepodniknou logické, strukturované a ideálně odbornými analýzami podpořené kroky, situace se jen těžko změní – a naše veřejné mínění bude i nadále ovlivňovat propaganda politiků, cizích mocností i vlastní páté kolony.
Problematické je také důvěra v tradiční média, která je velice nízká. To přivádí další a další uživatele do řad čtenářů dezinformačních článků.
Bude to ještě dlouhá cesta. Pravda – která může a nemusí být jen jedna – za to ale stojí.
Kdo nám bude poskytovat pravdivé informace BIS nebo CIA?