„Zatímco Američané investovali miliony dolarů na vývoj pera píšícího i ve stavu beztíže, Sovětský svaz si vystačil s obyčejnými tužkami,“ tvrdí známý příběh. Není však tak docela pravdivý. Tradiční tužky totiž mají řadu nevýhod a na speciální pera americké výroby nakonec přešli ve svém vesmírném programu i samotní Sověti. Jak vesmírné pero funguje?
Jedna z oblíbených historek ze světa dobývání vesmíru se dlouhé roky úspěšně šíří mezi lidmi. Bohužel však v poněkud pokroucené podobě. Za vývojem vesmírného pera totiž nestálo ani sovětské centrální plánování, ani americký kapitalistický zázrak. Vše byl nápad soukromého podnikatele, který svůj nápad nakonec prodával oběma stranám.
Propiska ve stavu beztíže nestačí
Podle lidového příběhu, plnícího stránky magazínů, novin i schránky e-mailů, přišli vědci NASA v 60. letech s nepříjemným zjištěním. Tradiční kuličkové pero ve vesmíru nefungovalo. Běžné kuličkové pero, které svět zná od 30. let 20. století, totiž doopravdy do jisté míry spoléhá na gravitaci. Inkoust pomalu stéká dolů ke kuličce a při psaní se přenáší na papír. Peru ve vesmíru chyběla gravitace, která by nutila inkoust vytéct, případně by naopak mohlo docházet k jeho samovolnému uvolňování.
I proto měla podle známého mýtu agentura NASA investovat miliony dolarů daňových poplatníků na vývoj speciálního pera, které zvládne psát i ve stavu beztíže. Známý příběh zdůrazňuje vítězství selského rozumu v podobě použití obyčejné tužky sovětskou stranou, čímž nemuselo dojít k utracení milionů dolarů za vývoj. Pravda je ale jinde.
NASA nejprve nakoupila mechanické tužky, které není třeba ořezávat. Byly však moc drané a stále nešlo o ideální produkt do náročných podmínek. Foto: Freepik
Tužka nebyla ideální
Podle historiků na začátku cest do vesmíru používali astronauti NASA i Sovětského svazu „obyčejné“ tužky. NASA si dokonce nechala v roce 1965 od společnosti Houston’s Tycam Engineering Manufacturing, Inc. vyrobit 34 kusů mechanických tužek. Agentura za tuto zakázku zaplatila 4 382,50 USD, což byly v té době nemalé peníze. Částka činila 128 USD za každou tužku. Po zveřejnění cen musela NASA kvůli kritice ze strany veřejnosti najít levnější náhradu.
Klasická tužka je kvůli prachu a úlomkům z tuhy nevhodná do prostředí vesmírných stanic a lodí, kde se nachází citlivé přístroje a ventilace. Dřevěné tužky navíc nepřicházely v úvahu kvůli množství vznikajícího odpadu.
Kde je tedy ono legendami opředené vesmírné pero? Podle příběhu investovala agentura milion dolarů do jeho vývoje. Pravdou ale je, že NASA si pouze koupila hotový produkt, který si nechal patentovat Paul C. Fisher a jeho firma Fisher Pen Company. Fisher si v roce 1965 patentoval speciální pero, které dokázalo psát v jakékoliv poloze (kuličkou nahoru i dolů) a při teplotách od -45 °C do +204 °C. Revoluční pero dokonce dokázalo psát pod vodou či v jiných kapalinách. Zajímavostí je, že při vysokých teplotách pouze došlo ke změně barvy inkoustu z modré na zelenou.
Na první pohled běžné kuličkové pero. Uvnitř se však nachází chytrá konstrukce umožňující psaní ve většině myslitelných podmínek. Foto: Se souhlasem společnosti Fisher
Ve stejném roce Fisher nabídl agentuře NASA pero s označením AG-7 (Anti-Gravity 7). Po fiasku s mechanickým perem inženýři váhali. Po intenzivním testování však nakonec byla volba jasná – od roku 1997 se AG-7 využívalo pro posádky letů do vesmíru.
V čem se „vesmírné pero“ liší od ostatních?
Na rozdíl od běžných kuličkových per nepotřebuje produkt značky Fisher ke svému fungování gravitaci. Inkoustová nádobka je vybavena komorou, která je natlakovaná dusíkem pod tlakem až 340 kPa (35 000 kg/m2) a vytlačuje inkoust směrem ke kuličce. Ta je vyrobená z uhlíku a wolframu, díky čemuž má vydržet až 5x déle než ocelová kulička. Cílem výrobce bylo, aby pero za žádné situace nedělalo kaňky a nevypouštělo inkoust do okolního prostoru.
Liší se také inkoust samotný. Podle společnosti Fisher je inkoust v gelovité formě, která se až po nanesení na kuličku změní v tekutinu. Díky natlakování dusíkem je navíc inkoust chráněn před zvětráváním a oxidací a vydržet má v nezměněné formě i stovky let.
NASA v roce 1968 objednala 400 kusů pro program Apollo. Rok poté se připojil i Sovětský svaz, který si objednal 100 per a 1 000 inkoustových náplní pro mise lodí Sojuz. Podle tiskové agentury Associated Press byla Sovětskému svazu i agentuře NASA poskytnuta stejná množstevní sleva ve výši 40 % z částky. Místo 3,98 USD za kus zaplatily mocnosti pouze 2,39 USD. Společnost Fisher Pen Company si totiž dobře uvědomovala, že jde o skvělou marketingovou příležitost.
Neznámý příběh: Pero zachránilo Apollo 11 na Měsíci
Méně známá je pro změnu pravdivá historka, kdy zmiňované pero zachránilo astronauty z mise Apollo 11. Po přistání na Měsíci si totiž Buzz Aldrin uvědomil, že se mezi prachem na podlaze modulu nachází ulomený plastový kryt jednoho z důležitých ovládacích prvků. Bez něj by nebylo možné spojit obvod a připravit modul zpět na cestu z povrchu Měsíce. Naštěstí napadlo inženýry jako jedno z možných řešení právě použití pera, kterým Aldrin tlačítko aktivoval.
Celý zážitek s kuličkovým perem Aldrin popisuje v jednom z rozhovorů. Na krátkém videu mj. zmiňuje, jak šli s Neilem Armstrongem spát s vědomím, že z Měsíce možná nebudou schopni odstartovat.
Proč už nelétáme na Měsíc? Lidstvo na něj vkročilo poprvé před 50 lety. Nyní se tam konečně chystá znovu. Na Měsíc poletí astronauti NASA v modulu SpaceX.
Tradice vesmírných per pokračuje
Postupem času společnost Fisher vyrobila hned několik modelů vesmírného pera. Novější model nazvaný Shuttle Pen používala NASA ve svých raketoplánech a Rusko na své stanici Mir. Už od roku 1968 si může vesmírné pero koupit kdokoliv. Tradice produktů značky Fisher nekončí ani v 21. století. Výrobce se stal dodavatelem pro pera používaná v rámci misí Crew Dragon společnosti SpaceX.
