Skupina vědců z Americké asociace pro pokrok vědy prezentovala výsledky svého výzkumu zaměřeného na to, jak dlouhodobý pobyt ve vesmíru působí na psychickou stránku člověka.

Co se týče tělesné schránky, tam se nic nepřekonatelného nestalo. Po roce stráveném na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) sice tělo zkušeného astronauta Scotta Kellyho vykazovalo změny, ale nijak neobvyklé pro člověka, který je vystaven obdobnému vysoce rizikovému a stresovému prostředí.

Více o misi NASA na rudou planetu:

• Jaké je na Marsu právě teď počasí?
• Den a noc na Marsu, fotografie sondy Curiosity
• Hlavním cílem je Měsíc, ale s Marsem se počítá

Po návratu na pevnou zem se navíc tělo vrátilo relativně do normálu, takže změny nejsou nevratné.

Selfie roveru Curiosity na nehostinném povrchu Marsu. Zdroj: NASA/JPL-Caltech

Vysoce rizikové a stresové prostředí

Psychologická stránka věci je, byť nejde úplně o překvapení, mnohem horší. Tým vědců ze Severozápadní univerzity provedl sérii falešných vesmírných misí v laboratorním prostředí na Zemi; součástí byla izolace, spánková deprivace, problémy s komunikací se základnou na Zemi a dlouhodobý kontakt pouze s několika málo kolegy.

Přestože je studie dosti komplexní, zaměřuje se nikoliv na působení kupříkladu stavu beztíže, ale spíše na hlavní strašáky dlouhého pobytu ve vesmíru: izolaci, potíže s komunikací, osamělost a podobně. Při dlouhém letu na Mars by ovšem mohl pobyt na plavidle vypadat docela jinak – v budoucnu. Za současných předpokládaných podmínek je ovšem studie relevantní. Plavidlo, ve kterém by tři astronauti na Mars letěli, by totiž bylo docela malé a stísněné. Nové možnosti se ovšem rýsují.

Model, který vědci na základě experimentu vypracovali, není pozitivní.

Astronaut Scott Kelly. Zdroj: NASA / Robert Markowitz

Osm týmů, nízká úspěšnost

Výzkum testované subjekty – osm týmů astronautů – vystavil jmenovaným podmínkám a sérii testů, které měly vyzkoušet jejich kreativní myšlení a řešení problémů. Úspěšnost astronautů byla mizivá, v pouhých 20 až 60 % dokázali zdárně potíže vyřešit. Potřeba by přitom bylo 100 %.

Dalším krokem pokračujícího výzkumu bude zjistit, jak se astronauti s obtížným prostředím vyrovnávají a nalézt procesy, jejichž zažití by vedlo k efektivnější práci v kosmickém prostoru. Součástí by ve finále mělo být také vybudování prediktivního modelu, který by NASA ulehčil sestavení ideálního týmu z hlediska pracovní součinnosti i osobních vztahů.

Podobných studií jako tato bude v budoucnu zřejmě výrazně přibývat: cesta na Mars a zpět potrvá téměř 3 roky, a přestože se o ní hodně mluví, zatím se zdá velmi, velmi vzdálená. Do roku 2030 se na něj téměř jistě nepodíváme ani podle názoru NASA.

Ohlédnutí za stopami, které po sobě Curiosity zanechal. Zdroj: NASA/JPL-Caltech

Do nekonečna a ještě dál

Co se týče Skota Kellyho, který je hlavním zdrojem pro pozorování skutečných efektů dlouhodobého pobytu ve vesmíru na člověka, jde o jednoho z nejzkušenějších amerických astronautů, dnes již „v důchodu“. Do vesmíru letěl dohromady čtyřikrát, byl kupříkladu pilotem raketoplánu Discovery.

Zajímavé je, že má bratra, identické dvojče, který byl rovněž astronautem. Ve vesmíru dohromady strávil 520 dní a na své rok dlouhé misi v roce 2015 sloužil spolu s ruským kosmonautem Michailem Kornijenkem.

Přeborníkem v délce pobytu v kosmu je však jiný ruský kosmonaut, a to Gennadij Padalka. Ve vesmíru strávil 879 dní.

Zdroj: 1, 2. Ilustrační obrázek: koncept sondy InSight letící k Marsu, představa umělce – NASA/JPL-Caltech