Zvířecí i rostlinná říše nás i dnes dokáže překvapit téměř každým dnem. Nejnovější výzkumy například dokazují, že by nás velryby grónské mohly naučit, jak lépe bojovat například s rakovinou.
Velryby a kytovci obecně jsou pro řadu vědních oborů stále velkou záhadou. Z lékařského hlediska nám kupříkladu připadá téměř nemožné, že by se tak obrovská zvířata mohla dožívat požehnaného věku až 200 let. Přesto tomu tak v případě velryb grónských skutečně je, a nejen to. Velryby totiž mají naprosto jedinečný metabolismus, který jim pomáhá předcházet celé řadě onemocnění, která ve stáří komplikují život například lidem.
Schopnost velryb grónských bojovat proti degeneraci buněčných tkání byla předmětem nedávného výzkumu prováděného v USA. Zdroj: Unsplash
Tuhý kořínek kytovců fascinuje vědce již řadu let
Skutečnost, že se u velryb téměř nevyskytuje riziko nádorových onemocnění, rezonuje ve vědecké komunitě již celá desetiletí. V 70. letech 20. století byl pak na základě těchto zjištění zformován tzv. Petův paradox, který vyvrátil souvislost mezi celkovým počtem buněk v těle a hrozbou buněčných mutací a vzniku nádorů. Anglický epidemiolog a statistik Richard Peto tehdy postavil do kontrastu právě člověka a velrybu. Zatímco v rámci jednoho druhu totiž lze například sledovat vliv velikosti těla na pravděpodobnost vzniku rakoviny, v rámci mezidruhového srovnání dochází k paradoxu. Co tedy mají velryby navíc, co člověku naopak schází?
Jak podmořští obři vyzráli na rakovinu
Na zoubek se velrybám grónským podíval tým vědců z USA. Závěry publikované v databázi článků biorxiv.org pak byly zveřejněny teprve letos v květnu. Výzkum se zaměřil v prvé řadě na vysvětlení toho, jak tak velká zvířata jako velryby nebo i sloni mohou mít výrazně nižší riziko vzniku rakoviny. Ukazuje se, že dlouho žijící zvířata si během svého života vyvinou víceúrovňový systém protinádorové ochrany, který vychází přímo z jejich DNA. Genetická informace velryb grónských má navíc poměrně účinnou schopnost vlastní opravy, čímž je nejen zabráněno potenciálním mutacím, ale kytovci díky ní dokáží žít až zmíněných 200 let.
Americkým vědcům se podařilo odhalit, které konkrétní mechanismy za tuto vysokou odolnost DNA zodpovídají, a to na úrovni jednotlivých buněk. Ačkoliv totiž samotná replikace buněk probíhá podobnými drahami jako v lidském organismu, počet chybně vytvořených buněk je u velryb díky opravám genetické informace mnohonásobně nižší. Největší zásluhu na tom přitom mají zejména dva konkrétní proteiny – CIRBP a RPA2.
Nové informace by v budoucnu mohly umožnit vývoj nových léčebných metod v rámci nádorových onemocnění. Zdroj: Freepik
Bude možné informace využít v běžné onkologii?
Jakkoliv je fungování přírody v tomto ohledu fascinující, vědci po takovýchto velkolepých objevech zpravidla okamžitě hledají možnosti, jak podobný systém využít i v rámci medicíny. Podle odborníků tomu tak v budoucnu skutečně může být. Nádorové bujení je pro lidstvo stále ještě poměrně velkou neznámou, a každý nově objevený mechanismus boje proti němu je pro vědu významným krokem vstříc efektivní léčbě. Aktuálně hodlají vědci zjišťovat, zda-li se podobné opravné proteiny nachází i u jiných mořských živočichů, výhledově se pak možná dočkáme i testů na lidských tkáních. Již nyní je však zřejmé, že pokud se nám někdy podaří nad rakovinou zvítězit jednou provždy, příroda bude mít v tomto boji hlavní slovo.
