Začíná už třetí desetiletí 21. století, a spolu s ním můžeme očekávat nové technologické pokroky. Mezi ně mohou silně promluvit samořiditelné automobily.

Velkým favoritem na cenu „největší změna v každodenním životě“ budou pro další desetiletí autonomní elektrovozidla. Už dnes se o nich hodně v médiích mluví, ale prozatím nejde o skutečné samořiditelné možnosti; jde spíše o určitou úroveň autonomie vozidla, kterých je celkem pět.

Nejběžnější je dnes úroveň 2. – ta spočívá v asistenci vozidla řidiči včetně třeba brzdění nebo zatáčení. Řidič je vždy připraven převzít nad vozidlem kontrolu.

K čemu volant?

Třetí level je výrazným skokem kupředu a v současnosti je již v nových autech stále častější. Automobil sleduje své okolí pomocí snímačů typu LiDARu; řidič musí stále věnovat vozidlu plnou pozornost a sedět za volentem, nicméně některé kritické funkce typu brzdění už může bezpečně přenechat stroji ve chvílích, kdy je to bezpečné. V nižších rychlostech už dokonce – v závislosti na místní legislativě – nemusí vyžadovat úplnou pozornost řidiče, pouze připravenost reagovat do určitého krátkého časového okna, v řádu sekund.

Úroveň 4. je to, co si pod samořiditelnými vozidly obvykle představujeme: Vozidlo zvládne celý proces řízení samostatně včetně pokročilých úkonů. Řidič nemusí věnovat automobilu pozornost, ale i zde musí být připraven do určitého časového období být schopen zareagovat; podobné systémy mají problém obzvláště třeba s nájezdem na dálnici nebo dopravní zácpou, a v tu chvíli musí řidič převzít při nejbližší možné příležitosti kontrolu nad řízením.

Na 5. úrovni nemá automobil volant. I takhle snadno to jde shrnout: Žádné místo pro řidiče nebo pedály. Na co?

Není moc pravděpodobné, že bychom se v příštím desetiletí běžně setkávaly s automobily 5. úrovně; přestože automobilky spolu s IT firmami na nich aktivně pracují a vyvíjejí je. Mezitím ale musí vyřešit řadu překážek, jako je slavné tramvajové dilema. A to, že občas to zkrátka nefunguje. Někdy ale naopak ano.

Úsvit automobilů, které nás samy přepraví

4. úroveň, to je něco jiného; lze, podloženy daty serverů jako IDC nebo Gartner, předpokládat, že se jich přinejmenším na silnicích v pokrokových zemích jako USA nebo Norsko (či jinde v EU) dočkáme ve větších počtech.

Nejdříve si samozřejmě budeme muset zvyknout na to, že lidé za volant nepatří a že správně vyrobený stroj bude zkrátka schopen reagovat rychleji, lépe a předvídatelněji než člověk. Člověk má svou intuici, zkušenosti a vynalézavost; jenže u řízení je stejně tak nezbytná extrémně rychlá reakce, vzájemná komunikace a předvídatelnost – a to stroje dokáží mnohem lépe než my. My také nevidíme za roh, ony ano. My také máme tendenci ztrácet pozornost, zírat do mobilu a dělat jiné věci, automobily ne.

Bude to dlouhá cesta, ale bude stát za to. Výrazně méně mrtvých a zraněných na silnicích je snem, věřím, každého z nás. Jen to bude chtít změnit i smýšlení – konec konců, raději samy řídí dokonce i laboratorní myši. Prozatím jsou překážkou také vysoce medializované případy, kdy samořiditelné systémy někoho zraní nebo, bohužel, zabijí. Každý den ale na silnicích umírá mnohem více lidí, jen o tom tolik nečteme, protože už to není zajímavá zpráva. O to více se nám ale vlivem fungování našeho mozku vryje do paměti, že autonomní systémy nejsou bezpečné, protože o jejich problémech hodně čteme. U běžných aut tomu tak není.

Na InSmartu se samořiditelným automobilům věnujeme hojně, protože věříme v jejich potenciál: Nezastíráme ale, že jde stále jen o teprve vyvíjenou technologii v relativně raném stádiu. Pozorně ale sledujte nejen samotné stroje, ale i proměnu legislativy v jednotlivých zemích světa.